Žárlivost bývá s láskou často spojována. Někdy se říká, že k lásce patří jako její odvrácená tvář, jindy že je to majetnická láska, někdy že lásku ničí, a objevují se i názory, že je kořením lásky - ve špetkách jí dodává chuť, ale nesmí vám „ujet ruka“.
Zvyšte svou tržní hodnotu!
Každý člověk potřebuje jistou míru samoty. Někdy je ovšem vyhledávání samoty útěkem před nezvládnutými vztahy s jinými lidmi. Osamělost - tedy přílišná samota - je pak vnímána převážně negativně, jako sociální a citová izolace a ztráta důvěry. A k tomu může dojít i ve zdánlivě blízkém vztahu lásky. Toto selhání pak vede ke vzniku negativních emocí. Tvrzení, že žárlivost patří k lásce, je podle Laustera mýtus. Příčinou žárlivosti je podle tohoto autora strach ze ztráty lásky. Hlavním problémem přitom prý je, že v současnosti „jsme zbožím na trhu lásky s lidskými osobnostmi.“ Snažíme se zlepšit svou tržní hodnotu a lépe se prodat. Tento přístup pak vede k touze vlastnit, která je zkázou skutečné lásky.
Opuštěné dítě
Lauster tvrdí, že žárlivost může mít počátek i v takzvané separační úzkosti dítěte. To je pocit, který dítě prožívá, když je v citlivém období opuštěno významnou osobou - nejčastěji matkou - například když matka musí strávit nějakou dobu v nemocnici bez dítěte. Strach ze ztráty lásky přitom vede k orientaci na jistotu. Lze tedy říci, že zkušenost s nedostatkem lásky v dětství a výchova ke konzumu plodí žárlivost. Pravá láska znamená vzdát se touhy vlastnit a z ní vzrůstajícího strachu ze ztráty. To lze, podle Laustera, dokázat soustředěním se na lásku, na dávání a něhu. Nenávist ve vztahu je reakcí duše na omezení a nesvobodu. Jejím pozitivem však je, že působí jako varování a poskytuje sílu k osvobození. Lauster píše: „Dokud existují utlačovaní a ve svém vývoji omezovaní „vychovaní“ lidé, číhá nevědomá, nepřiznaná nenávist vždy na to, aby se mohla projevit a vyžít.“ Uvádí také, že: „Kdo není milován a milovat neumí, je nucen snášet silná duševní muka a bolesti.“
Žárlivost je formou násilí
Neschopnost lásky vede k nenávisti, lidé chtějí milovat, ale nedokáží to, trpí, a proto nenávidí. Vždyť nejsilnější psychická bolest je bolest zhrzené lásky. Očekávání, že budu milován, mi bere svobodu, činí mě závislým. Snaha udržet si partnera je pouhou variací násilí. „Jakmile bojujeme, používáme násilí, sílu, a síla vyvolává protisílu. Kdo používá násilí, násilně také zahyne, ať už dříve či později. Kde je láska, tam nemůže být násilí. Láska násilí vylučuje. Ale kde je násilí, tam může přesto působit láska,“ říká Laustner.
Důležitá je sebejistota
Podle Matouška je základním kamenem lásky vyrovnané sebehodnocení - tedy vědomí si vlastní hodnoty, určitá vnitřní jistota, samozřejmě ne přehnaná, a zároveň schopnost riskovat a snést určitou bolest a zklamání. Tato duševní "zralost" je důležitá pro funkční vztah. Neboť jen člověk jistý si sám sebou nepotřebuje, aby ho druhý přesvědčoval o své lásce, netouží po jistotě a vlastnění a tak nemusí žárlit a dokáže plně milovat.
Zdroje: Peter Lauster - Láska, Oldřich Matoušek - Kritické situace lásky
Žárlíte na toho, koho milujete? Nebo jste žárlila? Žárlil někdy někdo na Vás? Jaké to bylo? Potřebujete ve vztahu špetku žárlivosti, nebo ji naopak nesnášíte?
Nový komentář
Komentáře
no, jo, ale kdyz vam manzel soustavne zahyba s nekolika milenkami, zacne s nimi jezdit i na dovolene, tohle se uz bez zarlivosti fakt neobejde. Nastesti jsem mu uz zdrhla, mam noveho, hodneho partnera a jsem v klidu
Nyotaimori: To byla urcite popudliva ironie, jinak jsi totiz strasny chudak (ale asi o tom nastesti nevis).
Ono takove tosku zdrave zarlivosti neskodi,ale,ja zazila zarlivce skurecne chorobeho....pouzival nasili,bil me,nesmela jsem se na nikoho podivat....nechapu do dnes,ze jsem s ni vydrzela 18 let a prezila.....dnes mam absolutni opak a,
manzel nezarli,ja take ne,je mezi nami naprosta duvera...bajecny zivot....
kata1312: Dá se to naučit, na manžela nežárlím, považuju to za jednu z nejhorších vlastností. A jestli mužskej jednou bude chtít zahnout, tak to stejně neovlivníš, naopak ho k tomu žárlivostí spíš ,,dokopeš".
kata1312: já jsem se nemusela učit nežárlit, bo já jsem nikdy nežárlila
no ale je fakt, že jsem toho svého nikdy nepodezírala a proč taky, stejně by mi to bylo k ničemu 
Meander:víš že mě je to jedno lidi jako ty mě sou u....
já žárlivá nejsem, ale můj muž je bohužel chorobně žárlivý a to jsme spolu už 20 let, je to opravdu ubíjející
Nežárlíme na sebe... Věříme si a je potupné pro oba druhého z něčeho obviňovat
Žárlivost vnímáme jako projev nedostatečného sebevědomí, což ani jednomu z nás nehrozí 
kata1312: 29 - nesmysl.
), to bolelo... Ale když jsme si to "vysvětlili", tak už jsem zase nežárlila, nepodezírala, nekontrolovala... A on mi zahejbal dál, ale s jinou
Ale já to nevěděla (protože jsem po tom nepátrala) a tak jsem byla v klidu
Rybulka: částečně souhlasím, ono je to v povaze, jako má jinej třeba lenost, nepraktičnost, stydlivost apod. - povahové vlastnosti se těžko ovládají rozumem, člověk si nemůže poručit "nebuď stydlivej" nebo "nebuď línej", to nefunguje... Ale na druhou stranu si myslím, že se na tom DÁ pracovat, že na sobě člověk může pracovat, může se zdokonalovat a vyvíjet, že se nemusí smířit s tím, že "je takový, jaký je" a pokud mu něco vadí, může to změnit. Já třeba takhle úspěšně bojuju s impulsivitou
S toužárlivostí máš částečně pravdu, já to mám jednodušší v tom, že prostě nic takového cítit nedokážu...
Vlastně jo, jednou v životě jsem "osten žárlivosti" pocítila, a to když jsem viděla svého manžela (dnes už ex), jak se cicmá s kamarádkou (dnes už taky ex
Koukám, že většinou je to o vysvětlení pojmu. Já svému partnerovi bezmezně věřím a přesto někdy zvednu obočí a řeknu - hele, jak po tobě ta baba loupe vočima
A on se začne smát a řekne - lásko, ty snad žárlíš?
V tu chvíli to jde ze stolu, jemu to udělá dobře, mně taky - že mám pěknýho chlapa. Je to v takové té "srandovní" rovině (jak píše sanvean). Ale to je pocitově ten ždibíček žárlivosti. Ve chvíli, kdy je toho větší díl a přeroste to v nedůvěru, byl by to pro mě průser.
femme: hmm,já vím,taky mi kamarádka,která je s mužem už 30let a jsou štastni,řekla,že hlavně člověk nesmí žárlit... A dá se to nežárlení naučit?
Žárlivost patří k lásce,jen trochu....mě to vzalo po 20letech manželství a ta nedůvěra mě ničila
..život šel dál,nakonec na školení,když ostatní se svými protějšky v mobilu laškovali,ty ošklivé SMS,přitom to nikdy nedělal a já byla věrná manželka
kata1312: toho svého miluju, přesto nežárlím a nekecám
jo a že bych mu věřila? tak to ani náhodou 
lilithea: však já když přijdu ze srazu spolužáků, tak na mě nasvítí lampičku a řekne: Tak a teď chci minutu po minutě slyšet, cos dělala!
Myslí to samozřejmě ze srandy, ale jsem ráda, že takhle projeví zájem :)
aiša: Nojo, těžko přenést přes srdce, že tě má někdo na ignore listu, co?
Meander:umíš urážet jinak
Vivian: Meander: Tak jo beru to.....a přeju vám ,ať vám to vydrží.Jak říkám,já se žárlivostí problém taky nemám .....ale kdybych napsala,že nežárlím,tak bych lhala.
Ťapina: 17: Můj bývalý na mě žárlil strašně...byl majetnický až hrůza.A já přitom tolerovala jeho kávičky s kamarádkama,páč mě to připadne taky normální.Ale běda,když jsem s něčím takovým přišla já...Ano,jsem štír...a ti mají žárlivost v popisu práce
....Ale já ji mám pod kontrolou.....
On je taky rozdíl žárlivost a chorobná žárlivost. Myslim, že to je celkem nesrovnatelné.
sanvean: Žila jsem s chorobným žárlivcem a bylo to peklo - nejhorší, že část jeho chorobných výplodů "přeskočila" i na mě, ale snad s úspěchem s tím bojuji. Ale krapet žárlivost cítím. Můj současný přítel nežárlil vůbec, resp. ze začátku mi to tak připadalo a nevím, co bylo víc frustrující - věčně pátrající partner nebo partner, který tě má v "řiti" a jsi mu fuk. Takže zdravá žárlivost (projevení zájmu) ano.