book

I v novém roce se budete v magazínu Žena-in setkávat s pátečními pohádkami. Ta dnešní vás zavede do jednoho zvláštního města, které by se ale nemuselo nacházet jen v Pohádkové zemi...

O čarovném skřipci

Docela na konci Pohádkové země je město Hádkov. Tohle město nedostalo své jméno podle toho, že v něm lidé chovají hady, a dokonce ani podle toho, že by si místní nějak zvlášť oblíbili hádanky. Hádkov je Hádkovem, protože se v něm lidé stále hádají a přou - nikdo vlastně neví proč, ale dohady tu klíčí z úplných drobností. Mnohdy jsou tak nesmyslné, že náhodný kolemjdoucí jen kroutí hlavou...

Jak nesmyslné? No, představ si, že jsem jednou viděl, jak si v Hádkově kupovala malá holčička zmrzlinu.

„Odovou, sím!"

Zmrzlinář jí tedy natočil kornout vodové zmrzliny a holčička se hned rozplakala: „Sem těla odovou, ne odovou!"

Zmrzlinář nechápavě krčil rameny: „Však máš vodovou, holka nezbedná!" Dívenka ale fňukala dál, až jí začal zmrzlinář hubovat.

„Alele..." koktala holčička. To už u ní stála její maminka, utřela jí slzičky kapesníkem a začala zjišťovat, co se stalo.

„Sem těla odovou," strčila mamince pod nos kornout.

Maminka zrudla vzteky a začala po prodavači zmrzliny štěkat a křičet: „Vrrr! Haf! Haf! Jste hluchej, člověče?! Moje Cukrlinka chtěla jahodovou zmrzlinu, proč jste jí natočil banánovou? Vrrr! To dítě z toho dostane trauma! Haf!"

Zmrzlinář si to ale nenechal líbit: „Co jste na mě sprostá, nádhero! Chtěla vodovou a tu mám jenom banánovou!"

No, hádali se tak, že z toho byl za chvíli oheň na střeše. Vidíš, takže jenom kvůli takové hlouposti museli nakonec přijet hasiči, aby dali všechno do pořádku. Jenže hasiči, ti nemohou řešit všechno, a tak starosta města vyhlásil konkurz - to je taková veřejná soutěž - o odhádkování Hádkova.

* * *

„Póóózor! Póóózor! Všeckejm lidem se na vědomost dává, že stárosta Fanda Křikloun konkurz na odhádkování Hádkova vyhlásit nechál!" pokřikoval tlampač na největším hádkovském náměstí, až se lidé v Hádkově přestali hádat o tom, o čem se právě hádali a začali se hádat o konkurzu.

„To jsou zas novoty, nesmysl je to!" spustil hospodský.

„Jakejpak co to... copak! Tento: nesmysl?!" obořil se na něj městský strážník: „Šak to řek stárosta! Tak copak... co?!"

„Hloupost je to," přisadil si řezník.

„Todleto teda toto neto! To nebudu tento... tolerovat toto! To je ouřední věc!"

„Správně, pane strážník! Jen jim to vysvětlej a pěkně do chládku s nima!" podpořil strážníka pan učitel.

„Ježkovyvoči, to jste se všichni zbláznili, vždyť to je úplnej blázinec," vložila se do hádky slečna Levandule, která prodávala u kašny květiny.

„Brekeke, kekek!" zahuhlal kašnový vodník Sprška a cákl na Levanduli.

„No tohle! To je vrchol!"

„Vobčani uklidněte se... slyšej, mě! No tak, copak, co...? Bude to?! Toto..."

Strážník se ale snažil marně, na náměstí se totiž strhla mela, o které si za chvíli cvrlikali i vrabci na střeše.

Kloboučníkovi Kremplíčkovi sebrala kobyla Julka slamák a něž jí ho stačil koňský handlíř vytrhnout, byl už řádně požvýkaný. Hospodský se rozhodl utopit hádku v kořalce a po chvíli se motal po náměstí tak, že loktem rozbíjel skla výkladů. Když rozbil výklad řezníkovi, ten se tak namíchl, až vzal svoji největší prasečí kýtu a pořádně s ní hospodského praštil - hospodský si to samozřejmě nenechal líbit. Pan učitel to zahlédl a snažil se oba rváče uklidnit: „Chlapci, podejte si ruce." Namísto toho ale svorně podali učiteli facky. Vzdělanec odlétl několik metrů pod tíhou jejich argumentů a upadl na strážníka. Do toho všeho se přidali další měšťané...

„Cvrliky, cvrliky. Cvrliky!" žalovali dva vrabci, kteří si sedli do otevřeného okna starostova úřadu na radnici.

„Cvrliky? Cože! Na hlavním náměstí? No, to je hrozné, to je hrozné... honem hasiče!"

- TÁ! DÝ! TÁ! DÝ! TÁ! DÝ! -

Na hlavní hádkovské náměstí se vřítil hasičský vůz s vodním dělem. Jenže mela byla už tak rozemletá, že ani hasiči nic nezmohli a celý spor se rozpadl, až když na Hádkov padla tma.

...

„Fando, Fanoušku, tohle se musí zarazit," postěžovala si večer starostovi jeho žena, která při hádce na velkém náměstí přišla k rozcuchaným vlasům a potrhané róbě.

„To já vím i bez tvých rad!" nasupil se starosta, protože měl všeho toho dohadování plnou hlavu.

„Proč na mě hned vyjíždíš?!"

„Já na tebe nevyjíždím, to ty mě pořád poučuješ!"

A na další hádku bylo zaděláno. Podobně to tu noc vypadalo skoro v každé hádkovské domácnosti.

Ráno byli všichni od prohádané noci tak unavení, že na sebe vrčeli už jen při pohledu...

Toho dne ale přijel do města usměvavý cizinec. Každého hned na dálku slušně zdravil, ukláněl se, smekal klobouk, pochvaloval si pěkný slunečný den, zkrátka neškudlil dobrou náladou.

A to místní namíchlo ještě víc! Všichni začali nadávat, „co je to za hulváta, holomka a potížistu!"

Jenže cizinec si z jejich narážek nic nedělal, ba naopak, kdykoli se na něj někdo osopil, medově se usmál a prohodil pár vlídných slov.

Až se u starostovi kanceláře rozlétli dveře a vstoupil dav překřikujících se hádkovských. Tedy vstoupil, spíš se tak postupně protlačoval, protože nespokojenců bylo moc.

„Pane starosta, pane starosta! Tak tohle je vrchol!"

„Už jste toho jednoho, jakože tamtoho potkal... toto je to... narušitel, či co?"

„Starosto, s tim se musí něco udělat!"

„Fanouši, představ si, co se mi stalo!"

„A dost!" vypěnil starosta a praštil pěstmi do dubového pracovního stolu. Dav se okamžitě usadil, protože tak brunátnou a soptící tvář ještě nikdo z hádkovských nespatřil. „Tak a teď mi, učitelskej, řekněte, co se zase děje."

„Ehm... totiž... přišelnějakýcizinecachovásejakocvok," vysypal ze sebe nervózně kantor.

„Cože?"

„Eh... chtěl jsem říct, že do Hádkova přišel nějaký cvok. Hotový blázen, který každého provokuje," zamžikal očkama pan učitel a dav jako jeden muž kývnul.

Taková svornost starostu Křiklouna překvapila, vlastně jaktěživ nic podobného v Hádkově nazažil.

„Strážnej! Zavedou mě za nim, za tím cizákem," rozhodl.

...

Cizinec postával u kašny a bavil se s vodníkem, který mu ukazoval stříbrné a měděné odlesky na hladině svého hájemství.

„H-ehm!" odkašlal si starosta oficiálně a poklepal cizinci na rameno: „Poslyšte, co tady chcete?"

Cizinec se otočil, sejmul z očí své brýle-skřipec a najednou uviděl docela rudého mužíka s městským strážným a davem lidí za zády, který tak tak drží zlost pod pokličkou. Raději si tedy skřipec zase nasadil a hned před ním stál usměvavý vlídný člověk.

„Dobrý den, příteli," řekl docela klidným hlasem, „doslechl jsem se o vašem konkurzu a vím jak tu prekérní záležitost vyřešit, tak jsem přijel."

„Ale, ale..." blekotal starosta, „to je... to se ještě nikdy nestalo! To je místní záležitost, pane!"

„Aha," zamyslel se cizinec, „tak já tedy zase pojedu dál."

V tom ale starostovi, protože nebyl nadarmo starosta a uměl si dát dvě a dvě dohromady, došlo, jaká příležitost se mu nabízí. Vždyť cizinec za tu chvíli, co tady byl, dokázal nemožné: všichni hádkovití se postavili společně za jedinou myšlenku. Ano, mělo to sice trochu vadu na kráse, že ta myšlenka byla zbavit se právě tohoto cizince, ale přesto!

„H-ehm! Dobře, cizinče, pojď mi říct víc o svém plánu," vzal starosta cizince na radnici. Hádkovští sice namítali, že to je přeci úplný nesmysl, ale starosta se už rozhodl.

Jak tak šli k radnici, půjčil cizinec starostovi své brýle, aby se skrz ně podíval na svět. Starosta Křikloun si nasadil skřipec a jen kroutil hlavou: všichni lidé, které potkávali, byli najednou vlídní a laskaví, jako by snad vůbec nešli Hádkovem.

„To je čarovný škřipec, starosto," vysvětlil mu cizinec, „kdo se skrz něj dívá, toho netrápí žádné chmury."

„To snad není ani pravda," pochvaloval si starosta, „ale přeci všichni lidé v Hádkově nemohou nosit jeden skřipec."

„Máš pravdu. No, bude to trocha práce, ale myslím, že to půjde zařídit," pousmál se cizinec a se starostou si plácl na znamení toho, že konkurz vyhrál.

* * *

Cizinec strávil v Hádkově skoro měsíc. Zkoumal město, hloubal a přemýšlel, čím to jen může být, že se všichni tak hádají, až usoudil, že se místní tak dlouho škaredili na svět, než se svět začal škaredit na ně a už s tím nešlo hnout. A tak sestrojil stroj, do kterého zasadil jedno sklo ze svého čarovného skřipce. Ten stroj se otáčel za slunce jako slunečnice. Cizinec ho umístil na radniční věž až úplně nahoru, aby slunce koukalo na Hádkov skrz kouzelné sklíčko a hádkovití ke slunci vzhlíželi také tak. Věděl totiž, že když se na Hádkov začně usmívat slunce, svět nezůstane pozadu.

Tak se také stalo. Hádkovští se přestali stále dohadovat, starosta byl spokojený stejně jako všichni ostatní. Lidé se na ulicích mile zdravili a usmívali se na sebe a každý spor se zažehnal hned v zárodku. Jen to jméno Hádkovu zůstalo. Jak starosta Křikloun vždycky u pívečka v hospodě přátelům říkal: „Na památku."

A cizinec? Tomu zůstalo ve skřipci jen jedno kouzelné sklo, ale nezoufal si - naopak! Dokázal totiž mrkat každým okem zvlášť, tak když chtěl vidět svět takový, jaký je, zavřel oko za sklem, a když si svět chtěl přikrášlit, zavřel zas to druhé.


Doufám, že se vám mé páteční pohádky líbí! Na další se můžete těšit v pátek 15. ledna, bude to pohádka O nekonečné hůlce.

Páteční pohádky

TÉMATA:
DĚTI