Toto je závěrečný díl seriálu o cestě dvou kamarádů, Radka a Michala po Madeiře.

V prvních dvou dílech jsme vyšli z Porto Moniz po Ribeira de Janela a cestou necestou doputovali do Rabacalu  podrobně zde.
V díle druhém jsme z Rabacalu doputovali do Encumeady a pokračovali jsme na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivu – číst můžete tady.

 

Ve svém vyprávění jsem se s vámi rozloučil na chatě pod Pico Ruivu s příslibem popisu cesty z kopce k moři do Santany a popisu ochutnávání místních pochoutek. Tak tedy:

 

7. 3. 2005, 21:26 – pokračování zápisků

 

Pokud jsou mezi vámi tací, kteří nevěří, že do kopce je to lepší než z kopce, doporučuji tuto cestu jako léčebnou trasu. Z Pico Ruivu vede krátká asi 2 km dlouhá cesta po mírně klesající cestě až k asfaltce a místu zvanému Achada de Teixeira. To byla pohoda. Sníh zmizel. Pak není jiné cesty než po asfaltu. Po kilometru jsme ten asfalt cítili, a proto nám o pár stovek metrů dál zkratka napříč vrstevnicemi kolmo dolů na Queimadas přišla jako dobrý nápad. V průvodci to bylo značené jako nezpevněná cesta, a tak jsme neváhali. To, že to trošku klouže, nám nepřišlo nijak důležité.

 

Tedy do okamžiku, kdy mi poprvé ujely nohy i hůlky a já i s dvacetikilovým baťohem nezahučel do roští. Pak už jsem si začal dávat pořádný pozor. Každý krok jsme museli jistit hůlkami, těžiště stále tak, aby případné uklouznutí neznamenalo pád a možný úraz. To, co se mělo podobat lehkému poklusu směrem dolů, se změnilo ve šnečí ploužení. Kosodřeviny rychle ustoupily vysokým stromům a my jen občas zahlédli pomalu zapadající slunce. Blížil se večer a my byli ještě pěkný kus od civilizace.

 

Queimadas je krásné místo, místní přírodní rezervace a začátek levády, která vede až ke Caldeirao Verde a dále ke Caldeiaro de Inferno – neboli vysokým vodopádům. Cesta je to krásná, a velmi exponovaná. Ale po celodenní chůzi jsme myšlenky na bivakování v tomto místě zavrhli a rozhodli se vyhledat přítulnost civilizace.

 

Znamenalo to pokračovat do Santany. Na mapě kousek. Po silnici něco nedefinovatelného. Děsivé klesání nás hnalo kupředu, chodidla pálila, kolena skučela a kyčle řičely bolestí a do toho soumrak padal.

 

Po sedmé jsme narazili na první známky blížícího se městečka. Zahrádky a reservoáry vody se okolo nás zjevovaly častěji a častěji, až jsme dorazili nad městečko. To už bylo osm. Nabrali jsme směr, kde jsme instinktivně cítili centrum. A po dalších 20 minutách jsme s pomocí místní omladiny, s jejich velmi skromnou angličtinou, našli místní hotel.

 

Když jsme lehali na postel a sundali boty, nebylo šťastnějších lidí. Kupodivu jsme to přežili bez puchýřů. Smyli jsme ze sebe pot a vyrazili za ukojením chuťových buněk. A tady nás právě zastihujete. Sedíme v Pizzeria Malta Gira a cpeme do sebe těstoviny (Michal)  a pizzu (já). Co bude zítra, uvidíme.

 

8. 3. 2005, 19:02

 

Tak nás zastihla smůla. Rozpršelo se, a proto jsme se rozhodli navrátit se na začátek do Funchalu a ochutnat i jiné radosti madeirského života. Místní systém hromadné dopravy je velmi zvláštní. Jízdní řád je dělán pro celé město jeden. Takže když jsme se podívali do jízdního řádu, zjistili jsme, že autobus jede v 10:00 ze Santany. Jenže Santana má 20 zastávek a je dlouhá jako Lovosice. A pro všechny zastávky platí stejný čas. Navíc některé zastávky jsou jen pro příjezd a některé pro odjezd, ale na nich to napsáno není. Nebýt milé servírky z Pizzerie, stáli bychom na té zastávce ještě dnes. Prostě po téhle zkušenosti obdivuji českou preciznost jízdních řádů a všem, co si stěžují na zpoždění vlaků, či nepříjezd spoje, bych tenhle zážitek doporučil.

 

Když jsme přišli ve Funchalu do hotelu, který jsme viděli jen v noci před odjezdem do Porto Moniz, byli jsme vřele uvítáni recepční, která si myslela, že jsme bídně zahynuli v neprostupných madeirských horách. Dali jsme si dosušit své věci a vydali se na prohlídku města. Bylo to úžasné. Květiny kvetly, počasí ač vlhké, tak teplé. Ochutnávka madeirského alkoholizovaného vína nás správně zahřála a návštěva místního tržiště – Marcada de Lavradores - naladila na žravou notu.

 

Tam jsme však nenakupovali, neboť to samé zboží mají v místních supermarketech výrazně levnější.  Zamířili jsme tedy do Supermercada a nakoupili pár dobrých lahví vína, ovčí sýr, kozí sýr, paštiky a sušenou šunku a k snídani anglickou slaninu a vajíčka.

 

Vrátili jsme se do hotelu. Vše jsme si nakrájeli, dali na stolek mezi postele a všechno jsme sežrali. Jinak se to napsat nedá. Naše bříška se krásně vypoulila a fajfka a doutníček nám chutnaly jako málokdy před tím.

 

Tak pa, deníčku, mám tu ještě poslední kousíček sýra a něco vína.

 

9. 3. 2005, 20:30

 

Tak máme za sebou poslední den na Madeiře. Dnes jen odlehčený výlet. Autobusem do místa zvaného Baia da Abra. Kousku Madeiry dle některých připomínající Skotsko, dle jiných spíše Island.  Procházka je to vhodná i pro minimálně zdatné jedince. Snad jen o berlích bych to nešel. Ale výhledy na moře, skály a útesy, na květiny rostoucí na sopečných skálách byly úžasné. Více vám řekne fotoalbum. Slova pro to moc nenacházím.

 

Co říct na závěr? Asi jen Madeira pěšky – skvělé, krásné, namáhavé, ale dobrodružné a hlavně v březnu liduprosté.

 

Ale Madeira je nejen pro chodce. Madeira má i tvář vlídnou koupání a klidné relaxaci na lehátku u moře.

O tom se můžete přesvědčit samy:

 

Více informací naleznete na www.snailtravel.cz , ale pokud je budete chtít navštívit osobně, pak je to zde: Veleslavínova 6, Praha 1, telefon 224 813 926, 224 814 567, email internet@snailtravel.cz.

 

P.S. Náš největší dík patří delegátce paní  Budigové. Její ochota byla neočekávaná a informace velmi přesné. Touto cestou ještě jednou díky.