Milé ženy-in,
ten „teroristický“ příběh mi připomenul naše dvě, mírně negativní, zkušenosti. Naštěstí, za tu dobu, co létáme po světě, máme obecně zážitky spíše pozitivní.

Před pár lety jsme strávili 3 měsíce cestováním po jihovýchodní Asii. Když jsme (mimochodem 11. září 2002) dosedli na Ruzyňské letiště, byli jsme trochu naměkko. Doma je doma. Kromě toho jsme cestovali docela dlouho (Jakarta – Singapur – Frankfurt – Praha), byli jsme unavení, strašně vyhublí a taky strašně špinaví, holt 3 měsíce ve dvou tričkách a jedněch kalhotách… : o))
Na Ruzyni jsme si to zamířili do tzv. zelené zóny – nic k proclení. Když tu se k nám vrhl celník a odkud že to jako cestujeme. Přiznali jsme Jakartu a on chtěl otevřít batoh, kde bylo samozřejmě špinavé prádlo, co jiného. A pořád dokola se vyptával, jestli nevezeme nějaké sypané čaje, čekal zřejmě nějakou tajnou zásilku drog, nebo alespoň čaje s příměsí koky. Ale já mu tupě a znaveně odpověděla, že máme jen čaj pytlíkový, a jestli chce, klidně mu ho dáme, že se to stejně nedá pít. Tak mávnul rukou a pustil nás.

Ještě mě napadá jeden zážitek, a to z letošního ledna, z Guatemala City. Potkali jsme dva Slováky a strávili spolu pár dnů. Do Mexico City odlétali stejným letadlem jako my. U check-in na letišti nám všem vrazili obří obálku a všechny doklady – letenky a pasy – dali dovnitř. Když jsme byli u přepážky, kde kontrolovali doklady před vstupem do letadla, tak Ance s Marošem ty obálky vzali a dali jim jen jakési papíry. To se mi nelíbilo, a tak jsem se svou chatrnou španělštinou začala s úředníkem dohadovat, že mu doklady nedáme, proč taky. Odpověď zněla, že kvůli tranzitním vízům v Mexiku (ČR ani SR nemá vízovou povinnost s Mexikem). Nemáme se strachovat, doklady nám v Mexiku vrátí. No, po pravdě, to se nám skutečně nelíbilo. Pas je pas a bez něj bychom byli, víte kde. Tak jsem se s ním pohádala (španělsky :o)), že mu nic nedáme a basta. Nakonec nám naštvaně letenky a pas hodil na pultík, a ať jdeme. Slováci byli těžce v klidu, bez dokladů, bez letenek... V Mexico City na letišti se nám ale ztratili. Čekali jsme na letadlo do Frankfurtu, oni do Paříže. Těsně před odletem mi to nedalo, chtěla jsem se s nimi alespoň rozloučit a objevila jsem je před gatem k jejich odletu. Anka řvala na úředníka slovensky a mávala svým pasem. Když mě viděla, říkala, že lituje, že nás neposlechli a doklady vydali. V Mexiku je prý rovnou od letadla odvedli imigrační úředníci do jakési místnosti, kde seděli se Salvadorci, jednali s nimi jak s největším póvlem a odmítli je pustit byť jen na záchod… A odvedli je až k jejich letadlu. Naštěstí všechno dobře dopadlo, ale utvrdilo mě to v tom, že doklady se prostě nesmějí pouštět z ruky, ať se děje, co se děje!

Šťastnou cestu všem!

paviocko

Týjo, vy jste byli ve vzduchu 11. září... :-O
Jinak díky za dobrou radu. Může se hodit.

Reklama