Arras je s naší zemí spjat i jinak, právě tady bojovali příslušníci roty Nazdar po boku francouzské armády proti Němcům během první světové války. Přímo v Arrasu je potom náměstí pojmenované Place de la Tchécoslovaquie, jako upomínka na jejich statečnost. Při jedné ze svých prvních cest do Francie jsem měla možnost žít nějakou dobu na farmě Carvin ve vesničce Mont Bernenchon poblíž Bethune. Každodenní život malého francouzského zemědělce se moc neliší od jeho českého kolegy.

Francouzi mají ale silné rodinné vazby, běžně s nimi žijí i prarodiče. Do jisté míry to asi souvisí se silným postavením katolické církve v téhle zemi. Moje francouzská rodina byla v základní sestavě šestičlenná (rodiče + 4 děti) plus ještě s nimi bydlela neuvěřitelně vitální devadesátiletá babička. Nadchla mě hlavně proto, že byla zuřivou fotbalovou fanynkou, v televizi si nedala ujít žádný fotbalový zápas. Každý den začínala tím, že vypila tak půllitr čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, tak se podle vlastních slov uchovávala v kondici. Moje rodinka a také všichni její sousedé neradi chodili pěšky, třeba i do obchodu, vzdáleného odhadem tak půl kilometru, se jezdilo. Nutno podotknout, že jejich jízda byla pokaždé velice temperamentní.

Jednou týdně jsme museli udělat takzvaný velký nákup v Bethune. Tohle městečko má ve znaku draka, ale prý je to stvoření mírumilovné a starostlivé. O víkendu se tady konají velké trhy s obrovskou nabídkou zemědělských produktů. Mě ale nejvíc nadchly stánky se zbožím z druhé ruky, něco jako pojízdné second handy. Kde jinde najdete puntíkaté šaty ze třicátých let naaranžované na starožitné kleci pro nějakého kanářího krále, hned vedle důstojně trůní žehlička na uhlí a další spousta nepopsatelně malebných zbytečností.

Blarelovi, tak se moji hostitelé jmenovali, provozovali na svých pozemcích malý autokemp. Paní byla navíc vynikající kuchařka (vyhlášený byl hlavně její chřestový krém), a tudíž vedla domácí restauraci. Ta fungovala tak, že si zákazníci předem objednali menu, nahlásili počet strávníků a čas, kdy se dostaví. Pro moje domácí začínala ale spousta práce. Když měli přijít hosté, každý se zapojil do práce, dokonce i babičku to na chvíli vytrhlo z fotbalového rauše. Prostřený stůl pak vypadal jako v prvotřídním podniku, včetně několika druhů skleniček, naleštěných příborů a plátěného prostírání. A chutnalo bez výjimky každému.

Francouzské stolování se od našeho liší. U stolu se sedí několik hodin (absolvovala jsem třeba šestihodinovou večeři), porce jsou výrazně menší, zato chodů je hodně. Na stole také nikdy nechybí čerstvá bageta a máslo. Podobný jídelní obřad vyžaduje zejména trpělivost. Přiznám se, že ve skoro hodinové pauze mezi předkrmem a polévkou jsem málem brečela hlady… Vyplatí se vydržet do konce a počkat si na moučník. Pak nevíte co dřív, jestli čokoládovou pěnu nebo některý z proslulých francouzských sýrů. Ostatně slavný camembert přišel na svět nedaleko odtud - v Normandii. A pojmenovali jej přímo podle městečka Camembert.

Zvláštní kapitolu by si zasloužila konfrontace českých specialit s francouzskými žaludky, s bramborákem jsem neuspěla - moc mastný (chutnal jen sousedovi, jehož maminka byla Polka). Obalovaný květák s bramborem zas neobsahoval žádné maso, takže ho jedli pak jako přílohu. Jediný a zato kolosální úspěch zaznamenala šlehačková bábovka – musela jsem ji pak několikrát opakovat.

Jeden z nejhezčích víkendů jsem prožila na výletě do Hardelotu na břehu Atlantského oceánu. Atlantik má takovou zvláštní ocelově šedavou barvu se zelenými a modrými záblesky, nicméně koupání v srpnu bylo příjemné. Ráno se pláž scvrkla na proužeček, odpoledne nám ji moře zas vydalo. Na krásně udusaném písku se náramně hrál pétanque, tomu vášnivě holdují Francouzi všech věkových kategorií. Pak jsme odjeli pár kilometrů na sběr mušlí coby naší večeře. Úlovek se naházel do obrovského hrnce s vroucí vodou, a pak se to všelijak macerovalo, vařilo, a pochopitelně to také docela páchlo rybinou, nicméně výsledek byl vynikající. Přespávali jsme pod širákem s luxusní vyhlídkou na oceán.

Druhý den jsme se jeli podívat na vojenský hřbitov v Saint Omer a taky na zákopy a bojiště. Při pohledu na ovce, které se tu mírumilovně popásají, by vás ani nenapadlo, co se tady asi odehrávalo. To zvláštní zvlnění půdy v tomhle místě způsobily dělostřelecké granáty a takhle vytvořený dolík má po obvodu i dobrých 20 metrů. I když máte z dějepisu povědomost o tom, že v obou světových válkách padlo hodně lidí, při pohledu na ty tisíce bílých křížů si to člověk tak nějak doopravdy uvědomí. Navíc právě zde v průběhu obou válek bojovalo i padlo hodně Čechoslováků. Při zpáteční cestě jsme to vzali ještě přes Calais, tohle přístavní město hrálo několikrát důležitou roli ve francouzských dějinách, takže jsme ho nemohli vynechat. Místní se pyšní zejména sousoším Měšťané z Calais od fenomenálního sochaře Augusta Rodina, a město je proslulé výrobou krajek.

Kamenná stavení, krávy, ale také moře a i dodnes patrné pozůstatky na válečné boje – to všechno vám nabídne Pas de Calais. Ačkoli tenhle kraj, ležící na samém severu Francie, není zrovna tou nejvyhledávanější turistickou destinací, má cosi do sebe. A vzbudí vaši zvědavost. Takže se nechte očarovat, ať už svérázným přízvukem jeho obyvatel nebo drsným půvabem kamenných městeček…

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ