Ačkoliv se říká, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, že vždy jeden z přátel cítí k tomu druhému něco víc, zdá se, v praxi obvykle ženy nějakého toho kamaráda do nepohody mají a na podobně řeči nehledí. Kamarád bývá totiž často daleko lepší posluchačem než partner….

Dnes se podíváme na příběhy tří šťastných žen, které díky svým kamarádům překonaly nejeden problém. A i když se všechny shodují na tom, že je to někdy chůze po tenkém ledě, neměnily by za nic na světě.

 

pratelstvi

Daniela (35let)

Svého nejlepšího kamaráda znám už dvacet let. Na střední škole jsem vlastně do něho byla platonicky zamilovaná, možná na nějakém mejdanu došlo i na nějakou tu pusu, ale nic víc. Rozuměli jsme si ovšem, co se týká muziky a sportu a vždy si měli o čem povídat.

  • On si podle mého samozřejmě vybíral samé nemožné slečny a já taky několikrát hodně blbě naletěla. Tak nějak nás to naše kamarádství zachraňovalo od trudomyslnosti. A vydrželo nám to dodnes.

Já jsem vdaná a mám dvě děti. On je hrdý otec tří skvělých dětí. Oba máme v současnosti to, čemu se říká dobré vztahy, ale přesto některé věci mohu probrat jen s ním, manžel by se buď rozčílil, nebo mě začal tlačit do nějakého svého řešení problému. Ale já potřebuji prostě jen vyslechnout a třeba znát chlapský názor bez pocitu, že to nutně tak musím udělat…

Veronika (38 let)

Svého nejlepšího kamaráda jsem poznala v bývalém zaměstnání. Byla jsem už vdaná a on byl ženatý, přesto nás naše společné směny sblížily natolik, že jsme zjistili, že spolu velmi rádi trávíme čas i po té, co jsme oba odešli za jinou prací – aspoň virtuálně.

Prakticky každý den si napíšeme kratičký email, kolikrát jen heslovitě, ale skutečně s železnou pravidelností. Vždy se směje, že je to jako kdyby podával hlášení vyšším místům. A já jsem zjistila, že mi to slouží i jako taková forma deníku, který jsem si nikdy nepsala. A hlavně že mi vše přijde tak nějak lehčí, kdy mi to můj kamarád okomentuje.

Dovedu si představit, že bych kolikrát nějakým problémem žila celý den a večer jen „vysypala“ na manžela, kterého by to jen otrávilo, protože už je takový, nemá rád, když mu říkám nepříjemné věci z práce. Takto to vyťukám do klávesnice a už jen z té představy, že on si to přečte a něco mi k tomu napíše, se mi velmi uleví. Nevím, zda je to normální. Ale co je vlastně normální, že?

Lýdie (42 let)

Upřímně řečeno nevím, zda je to skutečně kamarádství, nebo nenaplněná láska, ale mám ji už více jak neuvěřitelných třicet let. Jde o kluka, který bydlel v sousedství. Hráli jsme si spolu před domem a asi jsem do něho v pubertě byla i zamilovaná, ale nikdy jsme se ani nepolíbili. Pak jsem se s rodiči přestěhovala a naše kamarádství pokračovala psanou formou.

Někdy to bylo pravidelnější, jindy jsme se ztratili i na několik let. Pak nečekaně zavolal a pokračovalo to dál. Já jsem už dvacet let vdaná, on se stačil jednou rozvést a pořídit si novou rodinu, přesto naše kamarádství pokračuje.

  • A když mám nějakou opravdu velkou starost, tak sednu k počítači a napíšu mu. Probíráme děti, problémy v práci i dění ve světě.

Není snad téma, které bych s ním neprobrala. Vím, že jeho žena, která objevila naši komunikaci, na mě žárlí, že nedovede pochopit náš vztah. A já bych ho doma také těžko vysvětlovala, ale prostě to tak je. A doufám, že vždy bude.

Přečtěte si také

Reklama