V poslední době mnoho dvojic k oboustranné spokojenosti využívá možnosti, kterou skýtá na rozdíl od mateřské dovolená rodičovská, kdy si dvojice může zvolit, zda-li doma s miminkem zůstane matka nebo otec.
Čtenářka Minerálka mně vyprávěla o manželství Zuzky a Tomáše, kdy došlo k výměně rolí dovedené až k absurditě. A jelikož jde o zajímavý příběh, rozhodly jsme se přiblížit vám jej ve dvoudílném článku.
Přečtěte si, jak to vidí Zuzka:
S manželem pocházíme z menšího městečka v Podkrkonoší.
Když jsme se poznali, o žádný vztah jsem nestála, lízala jsem si rány po dvouletém soužití s člověkem, který prohrál na automatech všechno, co jsme měli. Tomáš byl ale vytrvalý, nosil mi květiny, psal zamilované dopisy... Nakonec jsem zavřela oči nad tím, že je o 5 let mladší než já, a začala s ním chodit.
Minulost mě ale stále doháněla, a tak jsem se rozhodla od všeho utéct, začít konečně žít a přestěhovat se do Prahy. Našla jsem si tady práci v auditorské firmě, po pár měsících přijel za mnou i Tomáš, vzali jsme se a pořídili si na hypotéku pěkný byt na kraji města.
Tomáš byl ke mně pozorný.
Miloval mě, bavilo ho vařit, staral se o mě… vlastně mně nic nechybělo. Chtěla jsem vydělat nějaké peníze, jet na cestu lodí po Karibiku, chodit do barů, bavit se... Tomáš na nic z toho nebyl, toužil po rodině a nejradši by proseděl večery doma u televize. Začal mluvit o dítěti, ale já se na to ještě necítila.
Po dvou letech jsem začala mít zdravotní problémy, a když mi gynekolog řekl: „Teď nebo nikdy!“, k Tomášově nadšení jsem s dítětem souhlasila. Z mého těhotenství se radoval, neustále mě opečovával, masíroval mi nohy, vyvářel dobroty... Bylo vidět, jak je šťastný. Já to tak ale necítila. Pořád jsem čekala, kdy mě přepadne ta obrovská vlna lásky k dítěti, o které psali v časopisech, ale nic se nedělo.
Anička se narodila bez komplikací po dvanáctihodinovém porodu. Byla krásná, jako všechna miminka, ale místo velké lásky jsem cítila jen úlevu, že mám porod konečně za sebou.
Od první chvíle se Tomáš o Aničku skvěle staral.
Přebaloval ji, uspával, snesl by jí modré z nebe. Já se snažila fungovat jako matka co nejlépe jsem uměla. Ale po dvou měsících jsem začala nenávidět jeho, sebe i tu malou...
Nakonec jsme se domluvili: Já se vrátila do práce a na rodičovské dovolené zůstal Tomáš. Dny jsem trávila v práci mezi lidmi a ulevilo se mi. Už jsem si nepřipadala jenom jako stroj na mléko. Začala jsem se zase těšit domů na Tomáše i na Aničku.
Holčička se zatím stala pro Tomáše vším.
Připadala jsem si jako ta nejhorší matka na světě. Ano, necítila jsem k ní od první chvíle všeobjímající a bezmeznou lásku, ale je to moje dcera a miluju ji.
Jenže cokoliv jsem najednou udělala, bylo špatně. Podle Tomáše jsem jí nepokládala správně do postýlky, nepřipravovala jsem jí správně Sunar, nesrovnala jsem správně dupačky... Anička se v Tomášově náručí smála, oba jen zářili, a když jsem ji k sobě přivinula já, plakala a chtěla jen tatínka.
Jako manželka jsem také úplně selhala.
Tomáš o mě přestal mít zájem, soustředil se jen na Aničku; když jsem třeba navrhla, že přijede babička a pohlídá ji, abychom si spolu mohli vyjít někam na večeři, odmítl. Prý nechce přijít ani o chvilku Aniččina života. Začala jsem si ve vlastním bytě připadat jaksi navíc.
V práci se kolem mě naopak stále točili klienti. Na rozdíl od Tomáše, který jako by mě vůbec neviděl, mně skládali poklony a zvali mě na kávičky. Začala jsem trávit čas v jejich společnosti, domů jsem přicházela čím dál později a Tomášovi jako by to bylo úplně jedno.
Točil se jenom kolem Aničky. Za tři roky s ní doma přibral třicet kilo a nic jiného, než jídlo a naše dcera ho nezajímalo. Jeden z klientů mi jednou nabídl společný výlet a já souhlasila, i když jsem předem věděla, o co půjde. Najednou mi to bylo jedno. Za prvním výletem přišel druhý, třetí... a Tomáš jako by vůbec neviděl, že se něco děje.
Pak se doma provalilo, že chodím s Igorem.
Ani jsem necítila žádnou vinu. Tomáš vyváděl jako smyslu zbavený, předhazoval mi, jak se pro rodinu obětoval, jak pro Aničku dělá první poslední. Obviňoval mě ze sobeckosti a z toho, jak jsem neschopná matka. Že jsem po celou dobu domů nosila výplatu a on mě k malé ani nepustil a přehlížel mě jako kliku od dveří, to neviděl.
Je mi 35 let a začínám zase znovu.
Odstěhovala jsem se do podnájmu. Náš společný byt nechci ani vidět. Nakonec jsme se naučili spolu s Tomášem zase vycházet a domluvili jsme se na střídavé péči o Aničku.
S Igorem vztah nepokračuje, nestál o žádné závazky, ale to jsem od začátku věděla. Zůstala jsem sama, a když mám u sebe Aničku, snažím se pro nás obě dělat společné chvíle co nejhezčí a nehroutit se nad tím, jak se každý večer ptá po tatínkovi.
Jak vnímá svůj životný příběh Tomáš? A jak tento příběh posoudil odborník na lidské vztahy? Již brzy budete mít možnost i vy srovnat oba pohledy a posoudit, kdo z obou lidí nese na rozpadu manželství větší vinu.
Nový komentář
Komentáře
bobani — #16 Dobře řečeno...
Zuzku sice nechápu,ale asi za to nemohla že jí chyběl mateřský instinkt,který zase přebýval Tomovi.Partnerské soužití a láska-to ve vztahu chybělo.
dobré čtení . myslím si , že ani jeden z nich není emočně v pořádku
Rikina — #14 Tak tak
kobližka — #12 Být to obráceně, bude tu fůra komentářů, jak je to hanebnost být nevěrný, když je žena na mateřské a věnuje se dítěti a radilo by se jí "pryč od něj".
Kamarádce kamarádky se stalo...
Když jsem to celé přečetla, tak mě vlastně nezajímá, jak to vidí Tomáš. Nějak nevím, co si z toho já pro sebe vezmu, protože každý člověk je fakt úplně jiný.
Tak Zuzana se zase nemůže tak moc divit,že dcerka přilnula k tátovi,když s ní byl od narození téměř celé dny jen on sám.Sama píše,že jí to takhle vyhovovalo,tak proč se teď diví? Ale nemusí se obviňovat,že po narození dítěte necítila tu ohromnou vlnu mateřské lásy,to má spousta žen,jen si to nechtějí přiznat.To já klidně,prostě první den,nebo dva jsem taky cítila úlevu,že je porod za mnou a v pořádku a láska k miminku přišla sama hned v zápětí.O tom by asi mohl mluvit kdejaký psycholog....
Nu a že Tomáš po přiznání manželčiny nevěry vyváděl a předhodil jí,že se "obětoval" a zůstal s malou doma? Ruka na srdce - která z vás,kdyby to bylo opačně,by v první chvíli nevypálilla to samé?
Maria28 — #9 Snad neprozradím nic z druhé části článku, když napíšu, že Tomáš už pracuje stejně jako Zuzka, Anička chodí do školky, kam se každý den moc těší, a po týdnu se v péči o ni rodiče střídají. A víc napíšu případně do diskuze až po uveřejnění pokračování.
Taktéž jsem zvědavá po druhý úhel pohledu....tatínkovi se asi rodičovstvím trochu zatemnil mozek,.... když chtěl pouze dítě a ne ženu, tak se z něho mohl stát pěstoun, ne? Takto to vypadá, že dosáhl toho co chtěl, chtěl dítě a dostal ho...a se vším všudy. Ano, není časté, když zůstane otec na rodičovské, ale když neměl nic proti (a zatím to vypadá, že neměl) a Zuzce to také vyhovovalo, proč ne? Ale je škoda, že středem jeho života se stala jen dcera. No, jsem zvědavá, co k tomu řekne on. Snad Zuzka najde k dceři cestu. A že volá tatínka? To je normální, když se o ní denně staral. Já jsem také na RD a když jsem byla měsíc v nemocnici, syn to také nebral dobře.
Ráda bych věděla, zda se Tomáš vrátil do práce ( snad ano) a jak teď tráví volno v týdnu, kdy Aničku u sebe nemá.
Jsem zvědavá i na jeho pohled, pak se může rozjet diskuze a porovnávat.
Chci si přečíst, v čem Tomáš viděl oběť. Vím, jak v 80. letech způsobil manžel v práci rozruch předložením § na ošetřování dítěte. Vysvětlil tam, že § je na dítě a s dítětem nemusí být doma právě jenom matka a protože matka vydělává víc, tak je doma on. A rozjel lavinu otců v ošetřování dítě.
Jaký si to udělala...takové to má...
Moc pěkný článek.Už se těším na pokračování.
divnýpřívěh
.. s Igorem magorem vztah nepokračuje ..
odborník na lidské vztahy určite Zuzce poradí .. přinejhorším ji nabidne společný výlet
Je divné, že Tomáš mluví o obětování se. Vždyť pro to žil! Je to takový příběh naruby - vypadá zvláštně, když jde o muže, ale u žen toto bývá obvyklejší a nikoho to neudiví. Anička bude mít asi lepší vztah k tatínkovi. A ten by si k ní měl najít ženu rodinného typu, jako je on sám. Dítě pro Zuzku neznamená tolik, jako pro něj. Však ona to o sobě ví a další mít těžko bude...
Prostě pro mateřství asi nejsme my ženy stvořeny všechny. Tedy pro takové to mateřství, které se v našich končinách vnímá, jako to správné. Co naděláme - sice Zuzku tak úplně nechápu, nicméně má mé sympatie. Nehrotí svůj osud, ale prostě ho přijímá a umí si přiznat i své zápory a chyby.