„S Robertem jsme spolu před otěhotněním chodili tři roky. Miminko bylo plánované, a vzhledem k ročnímu čekání na pozitivní těhotenský test, nakonec i docela vytoužené. Podotýkám, že jsem Roberta do ničeho netlačila a měla jsem dojem, že jde o naše společné rozhodnutí. Myslela jsem, že se milujeme, chceme spolu založit rodinu a společně zestárnout,“ popisuje Anna.

Foto: Shutterstock

Mladá žena přiznává, že se během těhotenství hodně soustředila sama na sebe. Na to, aby byla zdravá a její tělo poskytovalo zdravé prostředí rostoucímu miminku. Je si vědoma toho, že během devíti měsíců svého partnera trochu zanedbávala, ale nikdy by ji nenapadlo, že to bude mít až tak vážné důsledky.

Zatímco do porodnice jela ještě s partnerem, po cestě z porodnice se stala nezadanou ženou s čerstvě narozeným miminkem. „Když si nás Robert pár dnů po porodu vyzvedával, byl podivně zamlklý. V autě jsem se ho pořád ptala, co se děje, až to nevydržel, zajel ke krajnici a řekl mi, že se chce rozejít. Prý jsem o něj ztratila zájem, odehnala ho od sebe a on zjistil, že mu to ani tolik nevadí. Navíc se prý asi zamiloval do kolegyně z práce. Taky mi řekl, že se nemám bát, o Lenku se finančně postará a chce ji vídat. Na nic jsem se nevzmohla, zhroutil se mi svět, a tak jsem ho jen poprosila, aby mě odvezl domů,“ vzpomíná Anna.

Tam už měl Robert sbalené tašky. Ještě před odchodem zavolal Anninu maminku, aby novopečená matka nezůstala v bytě sama, ale potom popadl zavazadla a zmizel.

„První dny a týdny s Lenkou si ani nepamatuju. Byla jsem v takovém šoku, že jsem najednou svobodná matka bez přítele, že jsem jela na nějakého autopilota, abych se o dceru vůbec dokázala postarat a nezhroutila se. Hodně mi pomohla máma, která se mnou během šestinedělí bydlela. Roberta jsem nejdřív nechtěla ani vidět, takže než se přišel na malou podívat, zašila jsem se v ložnici a pokoušela jsem se prospat. Rozejít se s ženskou po cestě z porodnice, to mi přijde jako jedna z nejodpornějších věcí na světě,“ domnívá se Anna.

Po pár týdnech se žena dostala z nejhoršího. Paradoxně jí v tom podle jejích slov pomohla skutečnost, že byla najednou jen ona a Lenka. Věděla, že si chce svou dceru užít, že nechce přicházet o první úsměv, otočení hlavičky apod. jen proto, že všechno vidí zamlžené oparem deprese.

„Asi mu to nikdy neodpustím, ale učím se s tou zradou žít. Navíc po šestinedělí se připlazil a škemral o odpuštění. Prý zpanikařil, ale teď už ví, co chce, a to je kompletní rodina, která žije pod jednou střechou. Na to měl ale myslet dřív, než mi způsobil takovou bolest. Nebudu mu bránit, aby vídal Lenku, ale zpátky ho nevezmu. Tím jsem si jistá,“ uzavírá Anna.

Čtěte také:

Reklama