Když jsem si skoro před 20 lety brala svého přítele, spolu s ním jsem si "vzala" i jeho celou partu...

Byly to manželské páry, které od nás byly věkem o něco dál, ale ti lidičky byli super a mnoho let to nedělalo žádné problémy.

Jezdilo se na společné dovolené v létě i v zimě nebo jen holky s holkama a kluci s klukama..
V té době jsme si byli všichni rovní... až se začalo podnikat, tak jsem zjistila, že někteří jsou si asi rovnější..

Ten začal dělat to, ten ono... myslím, že všichni jsme se měli a máme dobře, ale...
Najednou jsem zjistila, že je nějaká akce a jen MY nejsme pozváni.. Jednou, dvakrát... až jsme byli odstaveni úplně. Nikdy jsem nepochopila proč a moc mě to mrzelo, i jsem si poplakala..

Dnes už mám jinou partu a jsem moc šťastná..
Onehdy jsem byla na kafi se členkou bývalé party. Ta už se s nimi také moc nestýká, protože opustila svého muže a odešla za jiným do zahraničí. Položila jsem jí tu klíčovou otázku: PROČ?

A odpověď? "Ty jsi byla na ně moc nezávislá, dokázala jsi něco sama a měla jsi na všechno svůj názor... manželovi jsi mohla říct taky cokoli, stejně on tobě... a to bylo moc drzé - jít proti názoru smečky“.

No, i ona kamarádka už to pochopila, jakmile se trhla ze smečky, většina ji odsoudila... kupodivu hlavně chlapi....

Tak si říkám, jestli mě ty slzy a ten tísnivý pocit stály za to... Co je to za kamarádku, které nemůžete říct svůj názor, když není shodný s tím jejím??

 

Reklama