Parma není jen šunka a parmezán…

Parma je především krásné historické město ve stejnojmenné provincii v severní Itálii. I když dala jméno gurmánům dobře známým lahůdkám, parmské šunce a parmezánu, vlastně ani jedna z nich se přímo v Parmě nevyrábí. Za svou výjimečnou kvalitu a charakteristickou chuť tato proslulá dobrota vděčí především slaným větrům vanoucím od Ligurského moře přes Apeniny, ve kterých vysychá a dozrává jižně od Parmy kolem Langhirana. A parmezán? Vyrábí se v široké Pádské nížině nejen kolem Parmy, ale především poblíž Reggia. Však se také o to obě města náležitě přetahují…

Ale nechme chuťové buňky odpočinout. Parma zcela jistě uspokojí i návštěvníky, kterým postačí potrava duševní.

Něco málo z historie

Parmské vévodství vzniklo v severní Itálii jako samostatný stát v roce 1545. Tehdy je získal nelegitimní syn papeže Pavla III. z rodu Farnese. Tato dynastie, která těžila právě z toho, že se někteří jeho členové dostali až na Svatý stolec, vládla zde téměř dvě století. V roce 1731 však poslední vévoda nezanechal dědice, a tak titul připadl Alžbětě Farnese, tehdy již manželce španělského krále Filipa V. Potom titul získal jejich syn Filip I. Parmský, který tak založil dynastii Bourbon-Parma. Ovšem od roku 1735 byla Parma kontrolována Habsburky - Karlem VI. a poté Marií Terezií. Filip ji získal zpět až v roce 1748, když si Marie Terezie vybrala jeho dceru Isabellu Parmskou za nevěstu pro svého syna Josefa.

Ani potom nebyl osud Parmy jednoduchý. V roce 1802 byl nucen Filipův syn postoupit Parmské vévodství Napoleonovi a spokojit se s vévodstvím Lucca. Po bitvě u Waterloo a deportaci Napoleona na Svatou Helenu se vlády v Parmě ujímá Marie Luisa Habsburská, druhá Napoleonova žena. Teprve po její smrti se dočká rodina Bourbon-Parma návratu. K vládnutí jim však zůstává již jen pár let. Za revoluce roku 1859 jsou zbaveni moci a v roce 1860 je vévodství připojeno ke sjednocené Itálii. Rodina musí odejít do exilu. I po ztrátě vévodství však disponuje rozsáhlými majetky ve Francii a Rakousku. Z potomků posledního vévody Roberta pochází např. poslední rakouská císařovna, česká a uherská královna Zita Bourbon-Parmská.

O současné Parmě se říká, že je místem s nejvyšší životní úrovní v Itálii. Turista to stěží pozná, leda tak při placení účtu v hotelu nebo v restauraci. Město působí poměrně klidným dojem, i když je v ulicích stále živo. Samotné historické centrum je ale docela malé. Tvoří ji zejména hlavní ulice Via Mazzini vedoucí od řeky na Garibaldiho náměstí, kterému dominuje místodržitelský palác Palazzo del Governatore s orlojem a slunečními hodinami. Před palácem stojí socha hrdiny sjednocení Itálie, který dal tomuto náměstí své jméno. Dále odtud na východ vede rušná Strada della Repubblica plná obchodů a restaurací.

Palazzo Governatore na Garibaldiho náměstí

Na sever za náměstím Garibaldiho je velký renesanční kostel Santa Maria della Steccata postavený prý podle plánů Bramanteho, jednoho z architektů katedrály sv. Petra ve Vatikánu. Zajímavostí kostela jsou fresky od několika malířů, některé od Parmigianina. Pro nás je ale zajímavější třeba mramorový náhrobek hraběte Alberta Adama Neipperga, který se již pouhé čtyři měsíce po smrti Napoleona oženil s jeho vdovou, Marií Luisou Rakouskou.

Ostatně na Marii Luisu v Parmě narazíte poměrně často. Přímo jejím osobním věcem je věnováno muzeum na Piazza della Pace, Museo Glauco Lombardo. Kromě množství portrétů uchovává i spoustu její garderóby, šperků i dalších osobních předmětů.

Chiesa Santa Maria della Steccata

Nábřeží u řeky Parma vévodí vcelku monumentální, ale poněkud neforemný a těžkopádný palác Pilotta. Býval sídlem rodu Farnese. Během druhé světové války byl těžce poškozen a opravuje se vlastně dodnes. V paláci sídlí Galerie Nationale a Biblioteca Farnese. Galerie je vskutku bohatá na perly evropského výtvarného umění, ostatně na to jsme v Itálii už zvyklí. Základ tvoří sbírky rodu Farnese - zejména mistrů benátské školy, skvostmi jsou pak díla od Coreggia, Canaletta, Belotta, Tiepola, van Dycka a sochy např. Marie Luisy od samotného Canovy.

Palazzo Pilotta

Nejzajímavější památkou v paláci je barokní divadlo Teatro Farnese. Jedná se o kopii slavného Palladiova Teatro di Olimpico ve Vicenze. Divadlo vybudoval architekt Giovanni Battista Aleotti v roce 1618.

Teatro Farnese

Na druhém břehu řeky se rozkládá velký renesanční park Parco Ducale s množstvím alejí a v něm Palazzo Ducale del Giardino, renesanční zámek, sídlo rodu Farnese, kde je dnes místní policejní oddělení.

V Parmě je rovněž velmi silná tradice opery, ostatně jako v celé zemi. Proto zdejší divadlo Teatro Regio patří mezi nejvýznamnější italské operní scény.

V Parmě se narodil slavný dirigent Arturo Toscanini, v jehož rodném domě, který jsme také navštívili, je malé muzeum. Nedaleko Parmy, v městečku Roncali, se narodil Italy nejobdivovanější skladatel Giuseppe Verdi. I tam se vyplatí udělat si malý výlet. Ale o tom někdy příště…

Pokud máte při čtení doposud pocit, že vlastně ty parmské památky nejsou až tak nic moc, skoro vám musíme dát za pravdu. Přesto má Parma něco, co ji řadí mezi místa, které uměnímilovní turisté nikdy nevynechají. Mohou za to dvě památky na Piazza Duomo. Těmi se Parma bezpochyby nesmazatelně zapsala do učebnice dějin umění.

Jedním z nich je parmský Dóm v lombardsko-románském stylu. Pochází z 11. století a patří k největším kostelům v celé Itálii. Vnitřní výzdoba je novějšího data. Pochází převážně z 12. až 16. století a nejvýznamnějšími díly jsou tu fresky od Antonia da Coreggia a jeho žáka Parmigianina. Velký reliéf na západní stěně příčné lodi je od architekta Benedetta Antelamiho.

Oba největší skvosty Parmy jsou na Piazza Duomo - Dóm a baptisterium

Antelami je rovněž autorem ještě významnějšího díla hned vedle Dómu – nádherného osmibokého baptisteria z růžového mramoru. Jeho čtyři patra lemují skupiny soch a vrchol zdobí několik věžiček. Fresky v kupoli jsou mistrovskými díly Coreggiových žáků.

I když Parma není zrovna nabita památky jako některá jiná severoitalská města a turisté tu o sebe tolik nezakopávají, význam tohoto místa a pověst památek určitě stojí alespoň za půldenní návštěvu. Další fotografie vás o tom snad přesvědčí...

Interiér Antelamiho baptisteria je opravdu dechberoucí podívaná...

...stejně jako vnitřní výzdoba Dómu...

...na které se podíleli zejména žáci a následovníci Coreggia

Hned naproti Dómu je Biskupský palác.

Teatro Regio di Parma - dějiště zejména operních představení. Obecenstvo Parmy patří mezi nejkritičtější v Itálii a pokud není zcela spokojené, tak to umí dát náležitě najevo.

Palazzo Ducale - vévodský palác v zahradách na druhém břehu řeky Parma dnes slouží carabinierům.

Monumentální kostel Santa Maria della Steccata má barokní výzdobu. Bělostný mramorový náhrobek hraběte Neipperga je hned za vchodem

Kostel San Giovanni je kousek za Dómem. Interiér ukrývá skvosty od Coreggia a jeho žáků.

Rodný dům Artura Toscaniniho, slavného dirigenta, kde je malé muzeum věnované jeho životu a dílu.

Maria Luisa vládla Parmě více než třicet let a zřejmě tu na ni v dobrém vzpomínají. Její protrét je v muzeu Glauco Lombardo a mramorový pomník, dílo A. Canovy, uvidíte v Galerii Nationale v paláci Pilotta.