Pár na zadek, nebo objetí?

Do poloprázdného autobusu nastoupí mladá maminka s malým capartem. Dítě se hrne na sedačku k okénku a maminka usedá proti němu. Autobus se ještě ani nerozjel a chlapeček už okupuje sedadlo naproti. Matka jen rezignovaně přihlíží. Přijde zastávka, přistoupí cestující a matka si bere dítě na klín, aby uvolnila sedačku staré paní. To ale neměla dělat.

Řev na celé kolo, vztek a slzičky, které nakonec starou paní obměkčí a ta dobrovolně pouští hošíčka na své místo. V autobuse se na chvíli rozhostí ticho. Ale jen dočasně. Tentokrát je na řadě požadavek na okamžité zapůjčení hračky. A vzápětí je už zase osazenstvo autobusu nuceno poslouchat další, snad ještě pronikavější vlnou jekotu.

Hlasité komentáře o „pár na zadek“ létají vzduchem o sto šest. Na příští zastávce popadne raději zdecimovaná žena svého synka a vyvleče ho ven, aby zas chvíli svým řevem oblažoval jiné občany.

Diagnóza „malý tyran“

Jsou v dnešní době děti jiné? Mnoho dětských psychologů a psychiatrů tvrdí, že ano. V posledních několika letech se prý v daleko větší míře odborníci setkávají s naprosto vyčerpanými rodiči, kteří mají doma malého panovačného otrokáře. Někteří z malých despotů dokonce používají jako nástroj vynucování nejen křik a nejrůznější prostocviky (válení se po zemi apod.), ale i fyzickou agresi vůči okolí.

Známá německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová tvrdí, že: „Tyto děti jsou nešťastné, chycené ve vlastní moci, ve stálém neklidu a naprosto osamělé. Mohou sice všechno brát, ale nemohou samy nic dávat. A tak jim unikne požitek lásky, pramenící z vyváženého vztahu mezi braním a dáváním.“

V odborných kruzích znalců dětských duší existuje mnoho názorů na příčny vzniku tohoto takřka patogenního chování. Většina z nich se ale shodne na tom, že v minulém století se ve vyspělých zemích poměrně dramaticky změnily sociální vztahy, což má za následek velké odcizení mezi lidmi. Důsledkem takového stavu je prý logický nárůst depresí a duševních nemocí.

Držitel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Konrad Lorenz komentuje tento stav z pohledu ekologa: „Mezi osmi smrtelnými hříchy civilizovaného lidstva považuji za nejtěžší strašný úpadek geneticky zakotveného sociálního chování a zpřetrhání tradic.“

Lorenz poukazuje dále na fakt, že mnozí z nás děláme nevědomky a s dobrými úmysly pomocí nefrustrující výchovy z dětí nešťastné neurotiky. Malé dítko, jež je zbaveno možnosti podrobit a přizpůsobit se určité hierarchii společenství, se cítí bez těchto jistot bezbranné.

Podle psycholožky Prekopové nehraje při vzniku abnormální panovačnosti roli inteligence dítěte, spektrum „malých tyranů“ je opravdu pestré, od dětí s Downovým syndromem až po nadprůměrně inteligentní jedince. 

Zajímavé je, že mezi panovačnými dětmi jednoznačně kralují chlapci. Vysvětlení je jednoduché, malým mužům se při výchově (praktikované většinu času spíše matkou, která je na rodičovské dovolené) prý více odpouští. Dalšími rizikovými skupinami jsou jedináčci, adoptivní děti a chronicky nemocní jedinci.

Nutno podotknou, že mnoho malých otrokářů vyrůstá v naprosto normálních a spořádaných rodinách.

Pomůže pár na zadek?

V případě, že máte takový malý poklad doma, pravděpodobně pomalu zjišťujete, že na něj prakticky žádné výchovné metody neplatí. Moc je droga, a ne ledajaká, chutná sladce a je velmi návyková. Když se ji pokusíte navyklému dítěti odebrat, se zlou se potážete. Jak tedy na to? 

Zajímavou a úspěšně uplatňovanou metodou je tzv. Terapie pevným objetím, do praxe ji přivedla Marta Welschová, od které ji převzala a do dnešní podoby upravila v našich končinách poměrně známa autorka mnoha knih a především vynikající dětská psycholožka a terapeutka Prekopová. 

Terapie pevným objetím

„Archaickým obrazem pevného objetí je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasil, drželi se, a když chtěl anděl odejít, tak ho Jakub pěkně podržel a řekl mu: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. To znamená – nemůžeme od sebe odejít, dokud jsme se nesmířili,“ tak charakterizuje hlavní myšlenku metody její autorka.

Tento terapeutický postup se tradičně užívá u autistů, u jedinců s poruchami pozornosti, dále v případech úzkostných a fobických malých pacientů. V neposlední řadě je terapie velmi úspěšně používána právě u malých tyranů. Jak vše probíhá?

V situaci, kdy je dítě vydáno na pospas své panovačnosti (např. v záchvatu vzteku), ho rodič uchopí pevně do náruče. Obě strany nejprve konfrontují vzájemné negativní city. Dítě nechte vykřičet a vyplakat všechen vzdor a hněv, ale často i strach.

Prekopová popisuje situaci jako setkání dvou mraků nabitých elektřinou, které plují vedle sebe, teprve když do sebe narazí, uvolní se napětí a vzduch se pročistí. Objetí povolí rodič tehdy, když je dítě spokojené a mezi oběma zúčastněnými se znovu rozproudí vzájemná láska. Zjihlý tyran je v tuto chvíli schopen přijímat od rodičů nejen objetí, ale i pohlazení a další něžnosti.

Buďte ale připraveni na to, že první zkušenost může být klidně hodinová, výjimečně i několikahodinová záležitost. Záleží na osobnosti dítěte. Většinou ale stačí několik zkušeností a další objímání není potřeba, nebo spíše výjimečně a na kratší dobu. Výjimky potvrzují pravidlo, a tak i ten „nejtvrdší oříšek“ musí být držen v náruči po určitou dobu téměř denně.

Kdy a jak začít

Pokud se vás informace o zmíněném způsobu terapie nějak osobně dotkly, doporučuji si pořídit knihu Malý tyran právě od paní doktorky Prekopové. Mnozí rodiče jsou dle autorky schopni metodu aplikovat s minimální účastí poradce.

V případě, že si nejste jisti, zda byste vše zvládli, nebo pochybujete o vhodnosti aplikace u vašeho vzdorovitého potomka, kontaktujte např. dětské centrum Paprsek, kde jsou k dispozici vyškolení terapeuti. Výhodou návštěvy podobného zařízení je, že dítěti provedou psychologické vyšetření zahrnující podrobnou anamnézu, tím sebe i svého potomka ušetříte možných omylů.

Terapie pevným objetím totiž v žádném případě není novou metodou trestání či zlomení dítěte k poslušnosti!

Prevence vzniku panovačnosti

• Základním kamenem utváření zralé osobnosti je dle Prekopové důvěra, kořeny vzájemného vztahu plného tohoto citu nalézáme ihned po porodu. Ideální startovní čárou je tzv. rooming-in, tedy společný pobyt novorozence a matky na jednom pokoji, a to ve dne i v noci. Dítě do půl roku prý nelze rozmazlit, jeho potřeby mají být ihned uspokojeny.
• Situace se mění kolem 7–8 měsíce, kdy se rozvíjí schopnost předvídání a cílevědomého myšlení. Starší kojenec by měl být postupně směrován tak, aby byl schopen na uspokojení svých tužeb chvilku počkat. V pozdějším věku se vyplatí vést děti k ochotě ke kompromisu a respektování potřeb rodičů. Ne však z donucení, ale na základě pochopení a empatie.
• Každé dítě bytostně potřebuje vyrůstat v pevně stanovených mantinelech. K pocitu jistoty a bezpečí přispívají v raném dětství i každodenní opakující se rituály (např. stravovací, uspávací apod.).
• Aby dítě zdravě rozvíjelo svou vlastní identitu, musí mít jistotu stálého návratu do bezpečí – do svého „hnízda“. Zde by měli najít nejen útočiště a ochranu, ale i prostor pro to projevit svůj strach, nejistotu, vztek a hněv.
• Pamatujte, že období vzdoru je ve vývoji dítěte naprosto normální. Dítě se musí naučit se s ním pokud možno samo vypořádat. V situaci, kdy již neví, jak z afektu ven, můžete zasáhnout právě pevným objetím. Je ku prospěchu vzájemného vztahu, když své negativní pocity prožije v láskyplné náruči. Někteří dětští psychologové ovšem tvrdí, že děti, které nebyly nikdy trucovité, se nevyvíjely normálně.
• Dejte dítěti přiměřenou svobodu, vyváženou drobnými povinnostmi s příležitostí občasného převzetí odpovědnosti. Takové situace by měly vést potomka k ohledu nejen na své potřeby, ale i na potřeby blízkých.

 Zdroj: Malý tyran, Dr. Jiřina Prekopová

Čtěte také: Máte doma „indigové dítě“?