Dejme slovo těm, co v sedmdesátých letech patřili k té skupině lidí, co si s ostatními nájemníky postavili panelový dům prakticky svépomocí. A také dejme prostor mladším sousedům, kteří se nastěhovali před několika roky, tedy nedávno. Jak vypadá soužití těchto dvou generací?
Ti, co stavěli, vytýkají novopečeným sousedům lhostejnost. Ti, co nestavěli, ohrnují nos nad starousedlíky, že lpí na majetku pochybné úrovně.

"Ano, je pravda, že jsme za ty roky zestárli, ale dobré vztahy jsou mezi námi pořád," připouští jedna ze starousedlic. "Ti, co se nastěhovali místo původních partají deset, patnáct let po nás, berou všechno jako samozřejmost. Nevědí, kolik nás to stálo sil, když chlapi po večerech a o víkendech stavěli paneláky a ženské se staraly o děti. Samozřejmě, že máme k baráku jiný vztah, možná i tak trochu majetnický, i když jsme už několik let družstvem, složeným z vlastníků bytů. Ale moc dobře víme, jak dům vznikal, kolik to stálo nervů a sil.
Mladým, co se nastěhovali dodatečně, jde akorát o to, aby zabrali místo před barákem k zaparkování, ale že by v zimě vyházeli sníh, když na ně přijde řada, to ne. Zaklínadlo mladších je, že na nic nemají čas. My starší ho sice máme, ale scházejí fyzické síly. A taky chuť dělat někomu sluhu. Nebo za někým zamykat vchodové dveře, když se teď tolik krade."

Možná těmto starším lidem chybí špetka tolerance k hluku malých dětí, jsou alergičtí na psí zaštěkání i hlučnější chůzi po schodech. Drží při sobě, pomáhají si, když někdo z nich zamarodí. Je mezi nimi hodně vdovců a vdov. Staroba a společné mládí je sblížily...

Rodiny s dětmi, které se nastěhovaly o pár let či desítek let později, logicky nemají k paneláku, který stavěli jiní, tak vřelý vztah. Může jim to mít někdo za zlé, že neleští s láskou skla u vchodových dveří, ale jen je v časové tísni ledabyle přešmrncnou? Když touží po bydlení v rodinném domě se zahradou?
"Ať si každý ve svém volném čase dělá, co chce, ale postávání na chodbě a vzpomínání na doby dávno minulé, na to tedy opravdu nemáme čas," hájí se mladší ročníky. "Nevím, proč bych se měla s někým, kdo je starší než moje máti, kamarádit, jenom proto, že kdysi se tu pořádaly pravidelné čajové dýchánky střídavě v bytech asi pěti sousedů. Není čas ani chuť. A chyba není v nás, že žijeme jinak."

Jediné, co mají obě skupinky nájemníků společné, kromě klíčů od vchodových dveří, je uznání vůči našim předkům, kteří dokázali žít společně v jedné chalupě, bez hlasitého hašteření nebo lhostejnosti.
"Neděláme si iluze, že lidi dřív byli světci, taky měli své mouchy a mysleli si své, ale přeci jenom se víc shodli, dokázali spolu vyjít," shodnou se obě skupiny nájemníků. Jakmile ale na společné schůzi přijde na přetřes, čím to je, že to neklape a jsou problémy, opět se dostanou do sporu.
"Mladší si starých víc vážili," míní starousedlíci. "A starší nebyli tak malicherní," oponuje mladší generace.

Je problém soužití dvou či tří generací pod jednou střechou, pokud nejde o příbuzné, skutečně problém? A pokud ano, je to dáno nízkou tolerancí, nebo něčím jiným? A čím tedy? Máte také špatné zkušenosti se sousedy v domě a svém okolí? Nebo jsou to naopak lidé, kteří pomohou vám a vy jim, když je zapotřebí?

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY