Tma, ticho občas naruší kvílející motor nějakého tragika, kterému taťka půjčil auto. Hudba o něco ostřejší než Šmoulové (ale ne moc) duní z okénka, když řidič v děsu prošlapuje brzdu, protože od pohledu slibný kosmodrom naší ulice končí ostrou zatáčkou v popelnicích. Buch. Jedny dveře – vystupuje řidič v těsném tričku a bokovkách, žebry pohvizduje večerní větřík. „Béééé!“ ozve se z postýlky vedle mě. Uspávám. Buch (béé bééé) druhé dveře – ze sedačky s motivem bílého tygra se sápe slečna (?) v podobném modelu (jak jinak, letošní sezóna nedává oteplovákům šanci, a přiznejme si, zrovna u téhle dámy je to velká škoda). „Bééééé!“ Uspávám...  a buch – řidič zavírá dveře, (Bééééé) buch – slečna zavírá dveře. (Béééé). Teď buch – kufr otevřít – slečna dostane tašku jágrovku a buch – kufr zavřít. (Bééé-Béé). Teď nevím, chvíli je ticho smíšené s chichotem a pak buch (bééé) – řidič nasedá a slečna klapy klapy (béé béé) chvátá domů. A tragik dvakrát zatroubí (bééé bééé), protože ,,Láska je láska" a vzpomeňte si sami, jak jste troubili, když vás vzal taťka v autě na klín. Ale to vám bylo pět a nebylo jedenáct v noci. No, co se dá dělat.

 

 

 

 

Syn je znovu uspán a do dalšího ,,Buch" snad chvíli vydrží. Do ticha teď slyším, jak muž vypíná počítač, asi půjde spát. Zašustí peřina a ozve se Kvík! Chrasti chrasti! „Co to je?“ špitnu. Ozve se dutá rána vedle postele. „Honzík a Pepa.“ ucedí můj muž. Kniha letí do kouta. „Au!“... do kouta letí i krokodýlek. „Sakra.“ Muž se přisune blíž ke mně. Ne, to není láska. V krokodýlkovi zůstala voda po koupání.

„No a tak když už jsem vstalaaaaa, tak jsem šla na nááádražííííí a teď jsem tadyýýýý! Huch huch huch.“ Je půl šesté a po schodech dusá sestra našeho souseda. Má hlas jak parní lokomotiva a taky takovou výdrž. „Já nespím už od třííííí a tak jsem šla na balkooon a naklepala jsem řízkýýýý. Abych nikoho nebudila, víííš!“ Víme. Víme toho o téhle rodině už hodně. „Mum mum!“ ozve se za mojí hlavou a syn se začíná sápat přes můj obličej ke knihovně u postele. Minule spadl do nejnižší police a odřel si hlavu o knihu Něžná náruč rodičů. „Tak já budu vstávat,“ broukne můj muž, bere syna do náruče a někam ho odnáší. Ale to já nevím, protože se propadám do spánku. Než půjde do práce, uvaří mi kávu a udělá snídani. To je láska.

 
Tak co já ještě? Honzík a Babu už se ženou s kočárem vstříc úžehu. Zavřu za nimi dveře. Ve schránce vyberu nabídky krásných výletů na zámek Hluboká s ukázkou smaltovaného nádobí. Pro pány multifunkční svítilna s rádiem zdarma. A šinu si to po schodech k bytu. Nástěnka. No jo. Zas jsme na tabulce darebů. Nemáme natřené potrubí od plynu. V ozdobném kyblíčku někdo pootočil kolečkem. Takže myjem schody. A co to? No co to?! Jéžiš. To jsou moje gaťky!!! Na nástěnce! Ty kolíčky nic nevydrží. Užiju si svých pět sekund slávy... kouká Pavlíčková kukátkem? A plazím se nahoru k bytu.

Než zapiští kočár v dáli, vyžehlím a napíšu tenhle článek. O čem? O ničem. Co byste taky chtěli, v tomhle vedru.

Ale možná zvítězí plán B. Mám na mrazáku plzeň :o)))

Tak se držte statečně a nepracujte. Vedro je prevít. Ale nebojte. V obchoďákách už jsou slevy a dělají si místo na kulichy!

Reklama