Kdo z nás by s nostalgií nevzpomínal na svoje první lásky? Plaché úsměvy, rudnutí, podlomená kolena, to vše patří k oné nezapomenutelné první zamilovanosti. Ve většině případů se naším princem z pohádky stává spolužák, soused, nebo ten neodolatelný blonďáček z tramvaje.
Ale jak známo, dívčí srdíčko si nevybírá. A stejně tak, jako může začít plesat pro Davida z 8. A, může tlouci i pro učitele fyziky, který je tolik podobný hrdinovi z posledního filmového trháku. A je snad něco zlého nebo divného na tom, když se holčina zaláskuje právě do učitele? Určitě ne. Ve většině případů se to pan Božský ani nedozví a zamilovanost odpluje s první pusou od kluka z tanečních.
Mně bylo krásných 13 let, když jsem se zamilovala, co zamilovala! Zbláznila až po uši do našeho učitele na matiku. Byl tááák krásný! A ty jeho oči… Když se usmál, nikdo mi nevymluvil, že ten úsměv patří jen a jen mně. Večer co večer jsem usínala s představou, že spolu jdeme lesem a on mě chytne za ruku, nebo pohladí po vlasech.
(Nenechte se mýlit, ve třinácti letech jsem opravdu na sex a nic s ním společného nemyslela. Za prvé mi to vůbec nepřišlo romantické, za druhé jsem pořádně nevěděla, jak bych to jako s ním měla dělat, a za třetí to prostě bylo FUJ!). Takže mě hladil, usmíval se na mě a říkal, že tak krásné oči, jako mám já, nemá žádná dívka na světě.
Ale pokaždé to bylo stejné, zazvonil budík, máma se přiřítila do pokojíčku a můj sen byl jen prasklou bublinkou. Nesmutnila jsem, věděla jsem totiž, že ho uvidím ve škole a že večer za mnou opět přijde ve snu…
Bylo to neuvěřitelně romantické období, které mě nabíjelo nadpozemskou energií a vyvolávalo ve mně touhu porozumět matematice, alespoň z té malé části, kterou můj mozek byl schopen vstřebat.
Ale stejně tak snadno, jako se rozbije sklenička, může se na tisíc kousků rozbít třináctiletá láska…
Blížil se konec školního roku a zkoušení jelo v plném proudu. Písemky, desetiminutovky, zkoušení, testy… A samozřejmě se zkoušelo i z matematiky. Můj krásný anděl seděl za katedrou, listoval v sešitě a po chvíli řekl hlasem Sandokana: „Markétko, dnes odpoledne bych ti rád ukázal svého koně. Uděláš si na mě prosím čas…?“
Srdíčko mi vynechalo tři údery. Svět byl náhle tak krásný, celý zářil a já se viděla, jak v krásných šatech nasedám na koně, on mě drží, usmívá se, hladí mě pohledem…
„Tak Markéto! K tabuli! A jestli jsi málo spala, jdi si lehnout po Večerníčku, ale v mých hodinách spát nebudeš!“ Bum! Facka reality mě zasáhla přímo mezi oči. Osika v tu chvíli byla proti mně pevným betonovým sloupem. Já se klepala tak, že jsem měla pocit, že než k té tabuli přijdu, aspoň desetkrát upadnu, nebo rovnou omdlím.
Matematika nikdy nebyla mojí silnou stránkou, prostě mozek jaksi zapomněl vytvořit buňky, které by mi zajistily, že pochopím mimo sčítání, odčítání, násobení a dělení i ty miliony jiných věcí, včetně zlomků. Vybouchla jsem. Nevěděla jsem vůbec nic. A dostala kouli. „Teda Čápová, ty jsi opravdu absolutní mamlas…“ řekl ON!
Moje srdce se zlomilo, vybouchlo jako atomová bomba a já s pláčem usedla do lavice. A rozhodně jsem nebrečela kvůli nějaký blbý pětce. Mojí lásky byl konec. Definitivní. A svět se přestal točit.
Řada dívek jistě okusila, jak sladká a křehká je láska k učiteli. Většinou je toto zamilované tajemství ukryté jen v srdci účastněné, v deníčku, maximálně u nejlepší kamarádky. A pak je vše v naprostém pořádku. Ovšem může se stát, že se celá situace vymkne kontrole.
Co když dívenka začne svého učitele opravdu obtěžovat? Zasahovat mu do soukromí? A naopak, co když mladý učitel vycítí nevinnou lásku své žákyně a rozhodne se ji využít se vším všudy?
Bohužel, pro rodiče je nesmírně těžké odhalit podobnou situaci včas. Někdy téměř nemožné. Už i z těchto důvodů kontrolujte své děti, všímejte si jejich chování, zajímejte se, co se děje ve škole, zajděte klidně sem tam i za třídním učitelem informovat se, jak si vaše dítě vede a zda nejsou nějaké problémy. Věřte, že každý učitel ocení zájem rodičů a právě vnímavá kantorka může leckdy ve spojení s rodiči odhalit věci, které už nemusí být jen dětskou hrou či nevinnou zábavou. A nyní nemám na mysli jen tu sladkou a krásnou zamilovanost…
Nový komentář
Komentáře
nejlépe poznáš slováka přeonačeného na čecha - jo hezky česky, ale to spropadené Ř
Vtipná: Teď už jsi Pražačka, dej tomu čas a o svůj přízvuk stejně přijdeš.
My rodilí jsme na to zvyklí
"Přijdu déle" říká nejen ona, ale i její přítel (původem z Jablunkova) a nejspíš i ostatní
BTW: Zkus vyjet někam mimo a uvidíš tu vlnu nenávisti, která se na tebe vychrstne
Bellana: Souhlas
To je právě problém některých, kteří mluví obecnou češtinou, že se domnívají, že tento jazyk je nadřazený ostatním. Kamarád chodil dýl, ale posmíval se slovu okurek. Obojí je nesprávně, ale moravský tvar přece ukazuje na sníženou inteligenci mluvčího. Jsem v Ostravě od promoce, ale ještě jsem neslyšela nikoho mluvit s takovým přízvukem, který používají pánové Donutil nebo Krampol, když předvádějí, že východně od České Třebové žijí idioti
Bellana: Ano, s tím lze souhlasit. Nejvíc nových pravidel proniká do norem z obecné češtiny. To je prostě otázka médií. Většina médií sídlí v Praze, takže jejich akční rádius zahrnuje především Středočeský kraj. Jenže kdybychom v elektronických médiích vyžadovali spisovnou češtinu, bylo by to nepřirozené a hyperkorektní až hrůza. Nemluvě o té armádě bohemistů, které bychom k tomu potřebovali. (něco takového má stále Český rozhlas a je vidět, za jak zastaralý se považuje
) V médiích se většinou mluví hovorovou češtinou, která se považuje za mluvenou fomu češtiny spisovné, ale stejně je mnohem volnější.
To zní hrozně. (viz Zuzana Norisová v seriálu Letiště)Časem se přízvuk změní sám, není třeba se ho násilně "učit".
V médiích většinou žádný přízvuk neslyším, což znamená, že ten, kdo tam mluví, mluví obecnou češtinou.
Největší peklo je, když se někdo z jiného jazykového prostředí snaží v Praze zbavit svého subjektivně vnímaného "provinčního" přízvuku a učí se mluvit obecnou češtinou s pražským přízvukem
Moje spolužačka se odstěhovala do Třince a už nasála místní obraty. Například říká "přijdu déle" namísto pražského "přijdu dýl" Ačkoliv to možná zní "spisovněji", není tomu tak. Spisovná forma by byla "přijdu později"
K těm krajovým zvláštnostem. Například na Benešovsku, odkud pochází moje máma, se skloňuje "v tom šedesátom pátom roce" "na tom našom zelenom dvoře"
Přinejmenším starší lidé tak stále mluví.
fialinka: Já bych to formulovala tak, že spisovná čeština se v oblasti morfologie přichýlila ke způsobu, jakým tvarosloví používáme v našem interdialektu, což může vytvářet dojem, že mluvíme "spisovněji" než v jiných oblastech.
Ale stále tu mluvíme o morfologii.
Tobbi: Takže z toho, co jsi napsala,vyplývá (tedy alespoň prosté osobě, jakou bezesporu jsem), že moje rodné valašské nářečí je rovnocenné s obecnou češtinou, takže bych se tak mohla vyjadřovat i písmem. Budu to muset vyzkoušet, i kdzž to bude těžké, protože vliv školy a sdělovacích prostředků je devastující
Tobbi, Nyotaimori: proti tomu já nic nemám a souhlasím :-) - samozřejmě nemluvím úplně spisovně, ani si nemyslím, že se má mluvit spisovně a nijak jinak - ale pořád si myslím, že u nás je ta míra "spisovnosti" trochu větší než třeba v Praze
Tobbi: Ono už to z paty vydřené pečlivé vyslovování j ve slovech "jsme, jsem", že ano?
Máš pravdu ve všem. Spisovnou češtinou u nás nikdo nemluví a nevidím důvod, proč se o ni v běžné řeči snažit. Nechám si vazby svého rodného kraje "tátovo bačkory, dědovo kniha", i když samozřejmě vím, že to není spisovné a samozřejmě to nebudu používat v oficiálních textech.
Nyotaimori: Například si spousta lidí myslí, že když bude ve slově banka, maminka a podobně vyslovovat foném předopatrového n, tak mluví velmi spisovně. Přitom je to blbost. Tam prostě patří to n, které se tvoří vzadu a není na tom nic nespisovného. Super je taky třea tvar "byjsme" nebo důsledné vyslovování zdvojených souhlásek "nevinný"
fialinka: Morfologie není všechno. Kdyby sis vzala mluvnici a jela poučku po poučce, pravidlo po pravidle, zjistila bys, že to, co považuješ za spisovnou formu (volba pádů, správné užívání vazeb, používání předložek, výslovnost (především dlouhé a krátké hlásky), slovní zásobu (jestli neužíváš regionalismy namísto spisovných termínů) zjistila bys, že to, co považuješ za spisovnou češtinu, je pořád jen tvůj interdialekt.
Věř mi. Spisovná čeština je kompilát, kterým nikdo nemluví, není-li kovaný bohemista a nesnaží se.
Bellana: Zcela jistě.
Spisovnou češtinu vytvořili naši obrozenci během NO jako umělý jazyk, který měl zastřešit tři velké interdialekty, kterými se na území českých zemí mluvilo plus slovenštinu. Dnes, kdy se především díky médiím všechny dialekty velmi sblížily, to zní divně, ale oni k sobě v té době měly opravdu dost daleko (asi jako má teď čeština k slovenštině, mluvčí si až na drobnosti rozuměli, ale každý mluvil jakoby jiným jazykem). Vzhledem k tomu, že čeština prakticky už ve středověku ztratila charakter úřední řeči, neexistovala žádná závazná pravidla (takže si každý skloňoval a časoval, jak se mu chtělo, či spíše, jak to bylo v kraji zvykem), žádná věděcká terminologie (viz známý příklad Dobrovského, který musel napsat svou mluvnici češtiny německy, protože napsat čeština takhle odborný text neumožňovala), žádná všeobecně přijímaná slovní zásoba (pro jeden předmět existovalo několik pojmenování a nikdo nebyl sto rozsoudit, které je to "spisovné"). No a tohle všechno NO změnilo tím, že z těch čtyř interdialektů (vlastně tří a slovenštiny) utvořilo kompilát, kterému teď říkáme spisovná čeština.
Tobbi: no, abych se k tomu, co jsem tím jedním slovem rozpoutala, vrátila: je to divné, ale u nás opravdu většina lidí mluví v podstatě spisovně (ne na vesnicích), občas s malými odlišnostmi. Vím, jsme divní, ale je to tak. Možná, že tu původně všichni mluvili valašsky, ale teď jen málo a jen někde. Fakt.
Já měla naštěstí samý starý a ošklivý učitele
Tobbi: Opravdu?
Bellana: Spisovná čeština je umělým jazykem, vytvořeným Obrozenci z tří interdialektů obecné češtiny, obecné moravštiny a obecné lašštiny, nikdo se do ní nenarodí, pro nikoho není mateřským jazykem... Narozdíl třeba od spisovné angličtiny, do které se rodí vyšší společenská třída
Nyotaimori: NIKDE se nemluví spisovně. Jen moravská nářečí na mě nevyskakují tam, kde očekávám určitou kulturu slova. Mezi přáteli mohu mluvit jakkoli, ale od novinářů a osob veřejně činných očekávám, že nebudou "lidoví". Jsem dost rigidní, a jsem rigidní ráda, a "basic czech" a obecná čeština mi vadí. Pomalu se z ní stává jazyková norma. Naštěstí umřu dříve, než se ty hnusoby dostanou do pravidel českého pravopisu.
Kassy: používání cizích termitů je rizoto
SENSITIVESKIN: JE to pořád má kamarádka!!!