Otevírám Pandořinu skříňku s tématem potratů a uvědomuji si, že pod článkem vznikne bouřlivá diskuse. To je jen dobře.
Pokusím se předložit několik informací, některé spojit k sobě a ukázat jednu z možných cest. Je už jen na vás, co z toho si vyberete a budete chtít považovat za rozumné a dobré. Nehodlám psát ódu na KDU-ČSL, ale zároveň nechci vidět v potratech něco zcela normálního a běžného.

Nejprve je dobré odlišit několik institucí, které se často míchají dohromady, byť jsou každá jiná.
Křesťanských církví u nás působí několik, ale žádná z církví nemá právo přímo vstupovat do politiky.

KDU-ČSL je politická strana, která se snaží uplatňovat zásady křesťanství v politice, avšak funguje nezávisle na jakékoli církvi.
Hnutí Pro život je občanské sdružení prosazující mimo jiné zákaz potratů a často se odvolává na křesťanství, přestože ani ono není součástí nějaké církve.

"Někdo mi na kostelní nástěnku dal několik letáčků Hnutí Pro život. To je sice pěkné, ale nehodlám podporovat fanatiky, takže letáčky velmi rychle putovaly do koše. Stejně končí i lidovecké letáčky," říká padesátiletý farář Ondřej, "nikde není psáno, že být křesťan znamená volit lidovce a mít rád pro-life. Byl bych velmi nerad, kdyby lidé házeli do jednoho pytle křesťany, lidovce a příznivce Hnutí Pro život."

Přesto má křesťanství, lidovci i pro-life něco společného.
Tím je ve všech případech snaha o úctu k životu od jeho vzniku až po jeho konec. Všichni přijímají myšlenku, že lidský život je vzácný, jedinečný a nenahraditelný. Jen se liší způsobem, jak tuto myšlenku nabízejí a jak hodně se ji snaží uvést do života.
"Křesťanství se vždy snažilo být na straně slabých a bezmocných, proto je ochrana nenarozeného života, který se nemůže sám bránit, celkem logická." vysvětluje otec Ondřej, "ale úcta k životu ještě neznamená, že půjdu halekat "potrat je vražda" nebo se modlit růženec před gynekologické oddělení nemonice."

Poněkud jiný postoj volí přívrženci Hnutí Pro život - snaží se změnit současnou legislativu a potraty zakázat.
Jenže Hnutí Pro život nemá žádnou politickou moc, tak se snaží prosadit své názory jinak. Poslanec Karas je jedním z těch, kdo na volání pro-life aktivistů slyší a s jistou pravidelností podává návrhy zákonů na zákaz interrupcí. Sám poslanec Karas je velmi plodný, co do vysvětlování svých stanovisek.
Toto je jeden z jeho argumentů. "S každým násilně potraceným dítětem zaniká jeden celý lidský svět, a to je ztráta nekonečná a nenahraditelná. Dokážeme si představit sami sebe jako počaté dítě, o němž někdo rozhodne, že se nesmí narodit? Takovou představu bychom jistě zavrhli jako nelidskou. Ale v případě někoho jiného stejná představa mnoha lidem vůbec nevadí."

I když Hnutí Pro život, poslanec Karas či hodně tradiční katolíci, prosazují své názory poměrně silně, stále je však možné je nazvat beránky.
Kupříkladu ve U.S.A. existuje radikální skupina křesťanů, jenž fotografuje ženy, které se rozhodly podstoupit potrat. Tyto fotografie umísťují na internet, aby všichni věděli, "kdo že se to bude smažit v pekle až do konce věků."
To samozřejmě nemá s křesťanstvím nic společného, jedná se o zvrhlost.
Ale co dítě?

"Dítě je bezesporu symbolem, avšak jak symbolem úspěchu, tak symbolem životního neúspěchu, ponížení od partnera, důvodem nedokončené školy, manželství s psychopatem, neodpustitelného vzteku sám na sebe, atp." vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš, "Hrůzná představa, že? Zdálo by se, že vše nasvědčuje k odpovědi: "Než nechtěné dítě, tak raději potrat." 
Ale ani to není podle Klimeše řešení.
"Když jsem pracoval s žadateli o adopce, tak bych nikomu nepřál být v kůži ženy, které je 33 let. Už 13 let se snaží přijít do jiného stavu, souloží jako na povel v plodných dnech v komických polohách, který prý zvyšují pravděpodobnost, platí neskutečné peníze za umělé oplodnění, neustále polyká nějaké hormony a stejně není schopná porodit svému muži dítě." pokračuje Klimeš. "Nad tím vším se jako černý mrak vznáší vzpomínka, jak šla v sedmnácti na potrat. Není v lidských silách této ženě vyvrátit pocity viny, že si zabila vlastní dítě a že následná neplodnost není trest za potrat."

Aneb dvě strany mince, nechtěné dítě a výčitky svědomí, často spojené s dalšími problémy. Cestou by mohla být skutečná pomoc ženám v těžké situaci.
Církve provozují poradny pro ženy a dívky, azylové domy pro ženy v nouzi, právě tady se ženám dostane porozumění i bydlení.
Jen Charita pomohla v loňském roce 640 matkám s 1090 dětmi.
Těhotná žena si pak může v klidu rozmyslet, co vlastně chce udělat. Tím se zabrání zkratkovitému jednání. Například v Německu je žena před potratem povinna navštívit poradnu, kde jí budou vysvětleny všechna pro a proti případného potratu, i donošení dítěte.

Další z možností je dárcovství dětí, kdy žena dítě donosí, ale po porodu se jej vzdá.
V tom se snaží pomáhat i Hnutí Pro život. Snaží se zařídit, aby se dítě, co možná nejrychleji dostalo do nové rodiny. Ale přesto má žena dalších 11 měsíců na rozmyšlenou.

Jeroným Klimeš komentuje adopci takto: "Další pozitivní aspekt takového řešení spočívá v tom, že na oné ženě neleží takové břímě viny. Ano, udělala sice hloupost, ale také udělala vše pro to, aby o její dítě bylo dobře postaráno a má téměř jistotu, že bylo. To je mnohem lepší řešení než iracionální a téměř nevyvratitelné přesvědčení: "Zabila jsem si v 17 letech dítě a teď jsem svou vinou neplodná."

Přesto adopce není tolik častým řešením.
Proč?
Opět odpovídá psycholog Klimeš.
"Rozšíření dárcovství dětí však brání netolerance nás, které ten problém netrápí. Je to odpovědnost otců za případnou budoucí neplodnost nezletilé dcery, která přijde domů s tím, že je těhotná s nějakým hezounem z diskotéky, co na ní roztomile cenil zuby. I sousedi se musí plácnout přes prsty, když s opovržením ukazují prstem na ženu od vedle, která se k dárcovství odhodlala. Ti všichni totiž nesou část odpovědnosti za osud nechtěných a nenarozených dětí a jejich rodičů."    

       
Reklama