travesti

Před časem jsem již na travesti show byla. Byl to kabaret Srdce a Kámen. Upřímně, moc jsem se z toho blahem neroztetelila.

Tehdy jsem byla celkem zvědavá.

Chtěla jsem si udělat vlastní názor, protože jsem ještě nepotkala nikoho, komu by to bylo takříkajíc jedno. Buď hodně „ano“, nebo vůbec ne.

Můj první dojem byl tehdy „NE“

Vadilo mi za každou cenu erotické vystupování „mužožen“, které ve mně budilo dojem, že žena je vlastně ještě něco „jednoduššího“ než oblíbený blboun nejapný.

Že jakákoli skupina občanů jakéhokoli pohlaví je pro každou z nás okamžitě impulsem hňoucat si vehementně ňadra, ukazovat spoďáry a obsedat co nejvíce mužských klínů, ať chtějí, či ne.

Uslintaná a upocená Červená karkulka v podání pana Glazara mě tehdy pomalu poslala k zemi..

Jakýsi pán z publika nakonec ještě vyhrál v tombole určitý čas, který mohl strávit s „jednou“ z vystupujících. Pán byl nadšen.

Na jeho místě bych spíše obratem zkolabovala. Snad chudák věděl, kde vlastně je.

Konferenciér pak vystupňoval hovor s oním výhercem až na hlášky typu: „No a kdybyste náhodou omdlel, tak si na vás slečna sedne a vy už se z toho nějak vylížete...“ Lidé se smáli.

Při mé obrazotvornosti jsem tu představu neunesla. 

Prchla jsem ve strachu, že by mě kdokoli z pódia mohl oslovit a pálil mě v kapse doposud nevylosovaný lístek do tomboly a hrůza z toho, že bych snad mohla i vyhrát!!!

O dva roky později

I tentokrát, po dvou letech mě hnala zvědavost.

Šlo o jinou travesti show a bylo to s časovým odstupem. Toto těleso, na jehož šarádu mě minulou sobotu vláčeli známí do malé uličky naproti Národnímu divadlu, vede „umělkyně“ jménem Lumír.

Třeba to bude úplně jiné, možná jsem vyspěla, třeba se moje kulturně estetické vnímání zábavného modelu nadsázky a parodie konečně vyvinulo a dospělo!

Ano, změnilo se. Tentokrát jsem vydržela do konce. Jinak... nic.

Vycpané podprsenky a „bambulíny“ přilepené lepenkou k pupíku bych se sebezapřením vykousala.

O přestávce mě ovšem při čekání na nápoj zezadu kdosi oslovil. Byl to mužský hlas.

„Ňo, japa se nám tady líbí?“ V duchu jsem si říkala, to musí být nějaký můj známý a dělá si legraci.

V otočce na barové židličce povídám „Nechtěj to po mně...“ a chtěla jsem pokračovat, ovšem z výšky dobrých 190 cm na mě shlížely pěticentimetrové řasy, šestibarevné oči, rty o velikosti dýně a asi tak dvacet deka pudru.

Na mužné hrudi jsem nepřehlédla ňadra, což mně rozcuchalo mozkové závity.

„He – dobrej, totiž... zřejmě jsem si vás spletla, nebo vy jste mě trochu spletl, totiž spletla... sakra,“ připadala jsem si jako pitomec.

„Ale no tááák se uvolni, kočenko moje,“ zašišlal a povysunul si podvazek. Viděla jsem stehno.

Vzal mě kolem ramen.

Je to kámoška, nebo mě balí chlap... pomoc!

Ňufinkal(a) tam u mě ještě dobrých deset minut spolu s kolegyní, která přicupitala záhy.

Byli navonění, afektovaní, přelíčení, jejich hovor se točil výhradně kolem bradavek, pipinek, podpaží, souložení a já měla problém je oslovovat, abych neurazila některé z jejich četných pohlaví.

Nejraději bych jim říkala středním rodem, ale ani to by asi nebylo právě taktní.

Trápila jsem se. Byla jsem skutečně ráda, že bylo po pauze.

Zpívali na playback písničky z naší i světové scény. Chudák Sandra a Lucka Vondráčková...

Strašně otevírali pusu, kroutili zadkem, až jsem měla obavu, aby si ho nevykloubili, a házeli hlavou tak mocně, že jsem čekala, kdy jednomu odletí bezvládně k mixážnímu pultu.

Po skončení show se „dámy“ jaly olíbat a olaskat tleskající pány, za což sklidily aplaus.

U vytržení pak půlhodiny chodily mezi stoly a rvaly hlavy plácajících mužů do svých dekoltů, kde si tito zákonitě museli natlouci čelo o hrudní kost.

Já jsem prostě fakt kulturní barbar, ale nenašla jsem opět nic, co bych obdivovala.

Když to mám s něčím srovnat, je to jako by člověk potkal muflona s oslí hlavou, který má zobák, skáče jako klokan, je růžový, mluví velmi oplzle a vydává se za krtka.

Snad jen ty podpatky a umění na nich stát i chodit. Já bych se zřítila do pěti sekund!!!

Reklama