Milá Meryl a ostatní,
doufám, že ještě není pozdě na můj příspěvek, ale při pročítání ostatních, jsem si vzpomněla na svůj rozhovor s tenkrát ješte ne třiletou dcerou. Ležely jsme spolu tehdy na manželských postelích a povídali jsme si. Pak nějak přišel i rozhovor na malé miminka a já se jí odvážila říct, že miminka rostou v bříšku. Na to mě moje dcerka šokovala odpovědí - Ano maminko, já vím, já si na to pamatuju, byla tam tma a já tam plavala.
Podotýkám, že dcerka nechodila do školky, ven sama taky ne, na televizi se dívala jen na pohádky, a také jsem udělala výslech celé rodiny:) - nikdo ji nic neřekl.
Co na to říkáte ? Může mi to někdo vysvětlit ?
mozaikaa
Milá mozaikaa, nevadí, že Tvůj příspěvek přišel pozdě. Moc ráda ho vydávám. Myslím, že zaujme i ostatní čtenářky. S ničím takovým jsem se ještě nesetkala.. Ale je to opravdu krásné a dojemné. Díky...
Nový komentář
Komentáře
Já si pamatuju, když se babička stěhovala - na stejné ulici, do nedalekého domu do menšího bytu. Šla se mnou a já jsem vezla takový ten malinkatý kočárek naložený panenkama a hračkama. Mohly mi být tak 2 roky.
titinka: Určitě, koukala na své andělíčky strážníčky
...prý je děti mají do třech let kolem sebe a chrání je....Myslím, že je hezké tomu věřit...nikomu to neublíží..naopak...
Nevím jak to napsat,ale naše nejmladší dcera se do dvou let chovala jako kdyby hovořila s duchy.Třeba se v noci nebo nad ránem vzbudila a i když byla rozsvícená lampička a my ji s manželem sledovali tak ona si nás vůbec nevšímala a spíš hleděla skrz nás do určitého místa,usmívala se a používala něco jako znakovou řeč.Potom to najednou ustalo a dnes je z ní hezká a milá 11letá slečna.
Takže taky věřím tomu,že dětí vidí víc než si myslíme.
Věřím, že jsem si vybrala své rodiče, protože tresty si dáváme jen tady....do rodin se rodíme kvůli poznání, poučení...né za trest...tresten se přeci nikdy nic nevyřeší....ale také věřím tomu, že si jako malé děti můžeme pamatovat prenatální období....Můj syn se narodil císařským řezem a také mi tvrdil, že byl ve tmě a najednou se otevřelo okno...
V té době jsem tomu nijak nevěnovala pozornost....ale pak mi i vyprávěl příbeh o tom, jak umřel a jeho tatínek ho odvedl ke mě aby se mi znovu narodil....no koukala jsem na něj jak vyvoraná myš....bylo mu asi kolem 4 roků....pak jsem se dozvěděla, že děti do 6 let mají jakési magické období, kdy si mohou vybavit určité vzpomínky z prenátálu i z minulých životů, věří na skřítky a také může vidět jiné bytosti (pohádkové)...s výměnou mléčných zubů toto období končí...No není to škoda?..
Já si pamatuju svého dědu, který uměřel, když mi byly 3 roky. A pak mám takovký záblesk vzpomínky, že jsem v kočárku a máma se nade mnou sklání.
Taky si pamatuju na dědečka, který umřel, kdžy mi bylo 14 měsíců, a pár záblesků možná ještě starších a mám dojem, že jako dítě jsem si jich vybavovala ještě víc.
Moc se mi tenhle příspěvek líbí
apina: Já teda věřím v karmu, ale v mém případě jsem si rodinu určitě nevybrala, leč jsem do ní byla přidělena za trest
Eva_Fl:
apina: no to mi nerikej, ze jsem si vybrala takhle blbe!
Já si taky pamatuju, když sem byla malá, jak sem vozila švícu v kočárku, byly mi 2 roky, pak jak sem byla v nemocnici, byly mi 4 a plno věcí co sme jako malinkatý děti dělaly, to si pamatuje i švíca to sme byly fakt malinkatý.
hapy: Taky si pamatuju dědu, který mi umřel ve dvou letech. Pamatuju si na okamžik, kdy mě chytil, protože jsem se snažila vlézt do ledničky. Divné...
věřím tomu. Jsou okamžiky, které si pamatujeme, mohou to být jen takové záblesky. Já si vzpomínám, když tatínkův syn z předchozího manželství se byl rozloučit před odchodem do války. Byly mi asi dva roky a přesně vidím tu místnost i vybavení a Herberta, ale nikoho jiného. Taky mi to nikdo nechce věřit, protože už si nepamatuju, jestli je dneska čtvrtek nebo pátek :)))
Dospělí nevěří, že si děti můžou pamatovat tak dávné zážitky, protože si sami nepamatujou, co bylo včera. Chce to trošku ten náš pohled na svět opustit a zkusit přijmout i jiný
Žábina: Tak to je super
apina: já už tomu po tomhle zážitku taky začínám věřit...vždyť jak jinak by na to přišel, že si mě vybral
, ale byl nedonošený a hodně nemocný...málem zemřel. Byla to hrozná doba, ale mě to hodně dalo. Najednou jsem začala pohlížet na svět úplně jinýma očima, lepšíma bych řekla.
se uzdravil, ale mě tenhle pohled už zůstal. A proto si myslím, že on přišel na svět, aby mě ukázal, že existuje i jiná stránka věci. Někdy když se na mě podívá, mě úplně mrazí a říkám si, jak staršího syna taky strašně miluju, tak s tím mladším máme k sobě zvláštní vztah....a já ho nechci zklamat, proto se chovám tak, abych se už nemusela za svoje chování stydět...
já vám něco napíšu, nikoho nenutím aby tomu věřil:
neříkám že jsem byla dřív nějaká potvora, ale brala jsem život hodně povrchně. Jako mladá jsem střídala kluky a vůbec mě nesebralo, když jsem je nechala, jestli jsem jim tím ublížila nebo ne, ani ke své nejlepší kamarádce jsem se nechovala zrovna hezky, to tu nechci rozepisovat..pak jsem se vdala, narodil se mi první syn...trochu jsem se zklidnila, ale určité problémy jsem měla pořád
když jsem chtěla podruhé otěhotnět, nešlo to, nakonec se podařilo a narodil se
apina: Taky tomu verim.
Žábina: věřím v reinkarnaci a i v to že si vybíráme kam a jakým rodičům a do jakých podmínek se narodíme.
Já bych tomu věřila! Třeba bude mít nějakou zvláštní schopnost, kterou časem objevíš.
náš
mi zase jednou řekl, že si mě vybral, že byl malá kulička a letěl oblohou...no a najednou byla všude tma a přišel tam za ním Ježíšek a řekl mu - neboj se, zase se narodíš...
taky jsme mu nikdo nic podobného neříkal a já z toho měla zvláštní pocit ještě hodně dlouho
říká se, že malé děti si pamatují dobu před narozením