Na placené koupaliště nebo na koupaliště označené jako veřejné koupaliště pes nesmí vůbec, resp. může, pokud tam není přímo cedule o zákazu psů, ale musí ležet u vaší deky, nikoho nesmí obtěžovat a už vůbec nesmí do vody.
Existuje ale i spousta míst, kde je volný přístup k vodě, u rybníků či řek, kde není tedy jasně stanoveno, že tam pes do vody nesmí. Sama jsem majitelkou psa, tedy jezevčíka, takže psíka spíš menšího, ale chápu stanovisko člověka, který si tak oškliví koupání se zvířetem ve stejné vodě, že by raději odešel, než by se koupal dál se psem – takový člověk je moje maminka a naučila mě, že člověk by se měl i k těmto zvěroodpůrcům chovat ohleduplně a respektovat jejich požadavky.


Když tedy přicházím se psem k vodě, vyberu si takové místo, kde nikdo není, a tam se pak koupeme. Jak však řešit situaci, kdy v tu chvíli přijde rodina s dětmi a nepříjemnou maminkou, která chvíli nevrle pomlaskává, že je to tady jejich místečko, že její děti se psů bojí a ona štítí a že tohle by měl asi vidět hygienik a že moje hroší kůže je neuvěřitelná a že… Pokouším se namítat, že jsme tady byli první a že ji nikdo nenutil tady zůstávat. Na to mi opáčí, že ale tady všichni vědí, že tohle je jejich místečko. Já se zvedám a odcházím – na tohle nemám.


Jdu o pár metrů dále, kde lítá obří mokrý a zablácený labrador lidem přes deky a jeho majitelé jsou v bohorovném klidu – na protestní výkřiky mokrých a zabahněných opalujících se lidí v klidu, i když trochu nasupeně odpovídají, že to je tady veřejné a že jestli se to těm lidem nelíbí, ať odejdou. „Byli jsme tu první,“ volá ubohý malý stařík s kapeníkem na hlavě. „No a co – tak první odejděte,“ na to labradoří panička.
Zůstávám v úžasu nad arogancí matky, která mě vypudila z předešlého místa, ale žasnu stejně tak nad nedostatkem taktu labradořích majitelů. Je to tak, že zvíře je tu jenom záminkou k vypuštění osobních nenávistí, záští a hrubosti? Jak to je? Stalo se to někdy i vám a co si o tom myslíte?
Reklama