Můj příběh začal vlastně už v porodnici, když se mi po špatně vedeném porodu narodilo dítě s vrozenou vadou. Syn je dysgrafik (na té úrovni, že se čitelně psát nikdy nenaučí) a je hyperaktivní. Nadto je levák - což je i dneska pro některé učitelky nepřekonatelný problém. Ve školce byl bez potíží, ale učitelky mě upozorňovaly, že je pasivní, bázlivý, je prý na něm vidět, že vyrůstá mezi dospělými. Bodejť ne - doktoři mi další dítě doporučili nejdřív po pěti letech a v tu dobu už jsem hodně špatně chodila. Vlastně jsem měla jít do invalidního důchodu - což syn nesl hodně těžce.

V první třídě začaly problémy. Třídní mě neustále volala do školy, neustále viděla nějaké potíže, syn prý pořád zlobí, popichuje ostatní a neustále nějak komplikuje třídě život. Marně jsem poukazovala na to, že syn chodí ze školy s roztrhanými věcmi, že se vrací s podlitinami a že má strach jít mezi spolužáky. Přitom oba kluci, na které si stěžoval, měli starší bratry, kteří měli dvojky z chování kvůli agresivitě a napadání spolužáků. Ovšem paní třídní byla toho názoru, že ti mladší jsou andílci a jen můj syn je ten nejhorší ze všech.

Ve třetí třídě se stalo to, co se stát muselo - syna kluci napadli tak, že skončil v nemocnici. Po pádu na hranu klavíru přestal komunikovat, neustále zvracel a nebylo možné ho do školy dostat. Následovala léčba na psychiatrii, dlouhé období beznaděje, když mi bylo řečeno, že synův stav se nejspíš už nezlepší a že fobické záchvaty, které tato příhoda vyvolala, mají prvotní příčinu v poškození mozku při porodu, a tudíž asi půjdou zmírnit, ale určitě ne vyléčit... pokoušeli jsme se syna přeřadit na jinou školu, ale z každé školy, kde jsme to zkoušeli, zavolali do školy původní a co jim tam řekli si asi umíte představit. Ve všech případech z přestupu sešlo...

Jednou v noci jsem z čirého zoufalství napsala na stránky Sdružení na obranu rodičů proti šikaně... a za dva dny se mi ozval Michal Kolář. Do smrti si budu pamatovat, jaké to bylo - mluvit s člověkem, který chápal, že můj syn není grázl, který si za své potíže může sám, který mi dokázal vysvětlit, že pomoc je možná, že i dítě s postižením může chodit do normální třídy.

Je pravda, že toho moc udělat nemohl, ale dal mi sílu bojovat dál. U nás ve městě působila jako etopedka paní Renata Ježková - a na tu jsem dostala kontakt. Další člověk, který chápal, jaké to je, když dítě trpí... dozvěděla jsem se strašně moc o mechanismu šikany, o tom, jak vzniká, že je v podstatě neprokazatelná bez sociologického šetření přímo ve třídě, o tom, že běžný učitel je vlastně bez šanci, i když je případ dítěte pro pozorovatele zvenčí zjevný a jednoznačný. Problém kupodivu není v kontaktu dvojice agresor/oběť, ale v těch okolo, kteří záměrně mlčí nebo lžou. Ti, pokud nejsou ochotni se slabšího zastat, vlastně brání vyšetření celé věci. Myslím, že v běžném životě se to označuje jako „napomáhání trestnému činu" - děti aktivně brání vypátrání agresora.

Po další léčbě a pobytu v nemocnici se stal málem zázrak - syna přijali do jiné školy. Musel dojíždět hodinu sám přes celé město, což ze začátku nebylo reálné, ale dokázali jsme to. Jeho nová třídní byla bezvadná - přežila věci, ze kterých by jiní zešedivěli. Přežila to, že kluk ve čtvrté třídě nevešel do budovy bez plyšáka, kterého měl v kabelce kolem krku, že zkusil utéct uprostřed vyučování, že vyváděl „psí kusy" - a syn se zklidnil. Co víc - syn se začal uzdravovat. Dokonce jel na školu v přírodě - ředitelka zařídila, že jsem jela jako další dozor. Pro syna to ale bylo malé vítězství - odmala chodil do turistického kroužku a znalosti tam získané jeho spolužáky doslova ohromily. Tam jel jako outsider, zpátky jako rovnoprávný člen kolektivu.

Bohužel pro nás byla škola, kde syna přijali, jednou z nejlepších ve městě - a tak se víc jak polovina dětí hlásila na osmileté gymnázium. Na radu psychologů se syn hlásil také - ale na jiné, než jeho spolužáci. I když jsme bydleli skoro ve středu města, tak na gymnázium na druhém konci by se na sedmou ráno nedostal. Já v té době nesměla řídit a povolání mého muže znamenalo časté zahraniční služební cesty... Přijímací zkoušky udělal bez potíží, ale začlenění do nového kolektivu se neobešlo bez problémů a nová třídní to neustála. Její stálé stížnosti a pokusy dokázat, že syn na gymnáziu nemá co dělat, nás odradily natolik, že jsme po čtyřech letech opět změnili školu... a zatím to vypadá dobře. Spolužáci se se synem baví a snad půjde všechno tak, jak bychom potřebovali, i když přestup byl, jako vždycky, problém.

Dodneška se mi ale dělá zle, když se studenti o přestávce rvou a některý přiběhne žalovat: „Paní profesorko, oni mě šikanují!" Vždycky mám chuť mu říct, jak vypadá opravdická šikana...

Proto bych byla moc ráda, kdyby se o šikaně a o nutnosti zastávat se slabších a hlavně nelhat mluvilo. Nejen ve škole, ale hlavně doma. Pokud totiž ve třídě existují děti, které se nebojí říct pravdu a které se dokáží zastat toho, kdo zastání potřebuje, tak šikana nemá šanci. Mému synovi zdraví nikdo nevrátí, ale jiným to může pomoci...

Pajda


Milá Pajdo,
velmi děkuji za dlouhý a vyčerpávající příspěvek. Sám jsem na prvním stupni zažil chvíle, kdy jsem se bál sám chodit ze školy, protože na mě vždycky čekal výkvět starších spolužáků... Naštěstí jsem na druhý stupeň začal chodit do jiného města, a to tenkrát zabránilo vyhrocení situace.

Popsala jste, jak se cítí matka, když něco takového zjistí, ale popsat hrůzu, kterou cítil váš syn, je prakticky nemožné pro někoho, kdo něco podobného neprožil. Doufám, že už to bude v pořádku a že se mu podaří začlenit se do života bez problémů.

Napište nám svůj příběh o šikaně na adresu redakce@zena-in.cz