V jedné křesťanské písni se zpívá: „Nejkrásnější chvíle prožívám na kolenou…“ Já strávila na kolenou skoro celý minulý víkend, ale krásné chvíle to zrovna nebyly. Klečela jsem totiž povětšinou pod pracovním stolem a pokoušela se vysvětlit svému počítači, že má fungovat. Jak říká jeden z mých kamarádů: „Práce s počítači je vlastně tak trochu idololatrie – modloslužba.“ Když se nad tím tak zamyslím, musím přiznat, že má do značné míry pravdu. Alespoň minulý víkend tomu nasvědčuje.

Začalo to v celku neškodně – přinesla jsem si domů pracovní notebook s tím, že se ho pokusím připojit na internet. A protože mám do pokoje zavedený jenom jeden síťový kabel, musela jsem ho nejdřív vypojit z počítače. Počítač, kterému důvěrně říkám Myšáček, se ovšem nacházel na stole v pozici, ve které se k jeho zadní části rozhodně nedalo dostat.
I dospěla jsem k závěru, že Myšáčka přemístím pod stůl, kde bude přístupnější. To jsem ještě netušila, jakou sérii katastrof tak rozpoutám.

Odskládala jsem z okolí Myšáčka vše překážející a po kaskadérském výkonu v závěsu za tyče od topení hlavou dolů odmontovala všechny kabely, abych mohla počítač přesunout. Pak jsem Myšáčka něžně postavila na zem a poprvé padla na kolena, abych protáhla kabely pod stůl. Akci si odnesla myš. Prosvištěla totiž za kabely a dopadla na podlahu tak nešťastně, že jí přestalo fungovat levé tlačítko. To jsem ovšem ještě v tu chvíli nevěděla…

Připojila jsem veškerou kabeláž zpět a protože jsem člověk primárně nedůvěřivý, ještě než jsem ho zasunula na jeho místo vzadu pod stolem, jsem ho zapnula. Tehdy jsem odhalila poruchu myši. Jsem ovšem také jedinec vynalézavý (musím se občas pochválit, nikdo jiný to za mě neudělá) a tak jsem myš zkrátka přepojila na levorukou. Pohodlné to sice není, ale používat se tak dá. Pak jsem počítač vypnula a umístila ho pod stůl.

Pokus o připojení notebooku k síti byl neúspěšný, neboť jsem si z počítače zapomněla opsat IP adresu. Znovu jsem tedy Myšáčka zapojila. Nefungovala obrazovka. Tehdy jsem podruhé padla na kolena a jala se kontrolovat zapojení všech kabelů. Byly v pořádku. Vypnula jsem počítač a povytáhla ho tak, abych se k němu lépe dostala. Že jsem se při tom stihla několikrát praštit hlavou o desku stolu snad netřeba dodávat.

Sundala jsem Myšáčkovi kryt a zahalena oblakem prachu se vydala hledat lux. Po odstranění prachu jsem zkontrolovala umístění grafické karty (ne že bych poznala, co je grafická karta, ale musela to být ta, ke které vedl kabel od obrazovky). Byla povysunutá. Po telefonické konzultaci s kamarádem v počítačích se lépe orientujícím jsem kartu vyndala a znovu zasunula „do takové té věci jak je na té desce a jsou na ní takové ty čuflíky“. To vše samozřejmě v kleče pod stolem, protože délka kabelů nebyla taková, abych počítač mohla z pod stolu úplně vytáhnout. Pak jsem Myšáčka poprosila o součinnost a opatrně ho zapnula.

Počítač mé prosby vyslyšel a šlapal jako švýcarské hodinky. Vydechla jsem si, poděkovala a zasunula ho na místo pod stůl. Po vylezení z pod stolu jsem se zděsila. Obrazovka byla žlutá. Tedy, ne že by byla celá žlutá, ale všechno, co na ní bylo, mělo nepříjemně žlutý odstín. „Špatný kontakt na jedné barvě,“ poradil mi přítel na telefonu. Inu, opět jsem padla na kolena a ponořila se pod stůl. Úsilí s kabely i veškeré prosby byly tentokráte marné. Obrazovka stále svítila žlutě. „Zkus znovu kartu,“ radil mi hlas shůry – tedy z mobilu.

Zkusila jsem. To už mě bolela kolena, záda i neustále omlacovaná hlava. Veškeré úsilí však bylo marné. „Zřejmě je ta karta rozbitá,“ zněl verdikt. Inu, nedalo se nic dělat, objednala jsem si novou kartu a zatím se smířila se slunečním odstínem Myšáčkovy obrazovky.

Když jsem v pondělí dorazila do práce, zjistila jsem, že nefunguje scanner. Povzdechla jsem si, pokřižovala se a padla na kolena…

Také máte pocit, že Vám počítač občas až příliš zasahuje do života? Absolvovala jste někdy podobné martýrium? Máte počítač pod stolem? Jmenuje se Váš počítač nějak? Nadáváte mu, nebo ho spíš prosíte a chválíte?

Reklama