Svoje pacholátka jsem rodila za „totáče“, a nepřišlo mi nijak zvláštní, že se s rodičkami zachází jako s nezbednými delikventkami.

 

První dítko jsem odrodila předpisově za bouřky. V paměti mi zůstala jen uklízečka, (à la Pěničková od Urbana) která stála dva metry od paty porodního lůžka opřená o smeták a se zájmem pozorovala dění. Venku se zrovna čerti ženili, tak se děti draly na svět o sto šest.

 

Když jsem o dva roky později očekávala další přírůstek do rodiny, upozornil mě náš stařičký obvoďák, že se mu to nezdá, že mám buď špatně spočítaný termín, nebo to budou dvojčata. Smála jsem se, kdeže bych k tomu přišla, ale pan doktor nesdílel mé veselí, a odkázal mě na Rizikovou gynekologickou poradnu. Tam mě paní Dr. vyšetřila a zpérovala mě na tři doby, co si to vymýšlím, nějaká dvojčata. S dotazy typu: Máte to v rodině? Prodělala jste hormonální léčbu? atd., uzavřela moji složku s verdiktem, že jsem hysterická matka. Když jsem skromně podotkla, že pan doktor říkal…, uzemnila mě, že nějaký venkovský obvoďák ji nebude poučovat.

 

Moje těhotenství přestávalo být pohodové, a tak rodina začala shánět protekci. Dnes vám to zřejmě připadá směšné, ale psal se rok 1981, a porodnice stále ještě praskaly ve švech. Kamarádka mě doporučila ke svému známému, a tak mě dostal na starost porodník s čerstvým diplomem. Byla to „jeho“ první dvojčata v kariéře. Ostatně moje taky, na rozdíl od něj, i poslední.

 

Poležela jsem si dva měsíce na udržovačce, a koncem 32. týdne se pacholíci rozhodli, že chtějí na svět. Do poslední chvíle nebylo jisté, jestli to vážně budou dvojčata, protože srdíčka jim tloukla současně, a na ultrazvuku se hezky v zákrytu schovávali jeden za druhého.  Strávila jsem na malém porodním sálku neuvěřitelných 30 hodin, opichovaná infúzemi na udržení těhotenství. Nejhorší vzpomínku mám na mladičkou sestřičku, která na mě řvala, když mi při infúzích soustavně praskaly žíly.

 

Když konečně dorazil pan doktor, řekl, že „se do toho teda dáme“, že žádný „císař“ nebude nutný, že to budou mrňousové, tak proč jim ještě komplikovat život narkózou. Pacholíci byli za hodinku na světě, a vrchní sestra na mě bafla, jak se budou jmenovat. Skromně jsem se zeptala, CO to tedy je, protože pro holčičku jsem měla jmen asi tucet, ale pro kluky žádné. V první chvíli ze mě vypadlo Šimon a Matouš, (tehdy zrovna běžely komedie s Budem Spencerem a Terrencem Hillem) ale nakonec jsem se rozhodla pro Tomáše a Martina.

 

Veselá scénka nastala, když pan doktor volal domů nic netušícímu manželovi: "Máte Tomáše (míru a váhu)." A manžel začal překotně děkovat. "Počkejte, máte taky Martina (míra a váha)." A na druhém konci drátu ticho. "Haló, jste tam ještě?" A manžel řekl: "No já čekám, co ještě řeknete…"

 

Miminka mi z Prahy odvezli na nedonošenecké oddělení v Kolíně, kde mi je excelentně „dopekli“, a za pár týdnů mi odevzdali dva opálené „žluťochy“ o váze dvakrát tři kila. Tímto jim ještě jednou moc děkuji, protože tam byla péče o miminka úplně suprová.

 

Helena

--------------------

Milá Heleno, krásně napsáno.... Moc děkuji a pozdravuj své pacholíky :o)))

 

Dnes na Žena-in.cz rodíme! Jaký byl ten Váš porod? Pište....... redakce@zena-in.cz  Ať si můžeme ještě trošku pobreknout......

Všechny zdraví dnešní editorka

 

Reklama