V noční tramvaji mi někdo poklepal na rameno. “Není to vaše rukavice?“ Nebyla, ale překvapil mne ten, kdo mi ji podával. Obnošená špinavá bunda, několikadenní strniště na tváři, zvláštní odér. Typický bezdomovec. “Asi jedete z divadla, co?“ dal se do řeči a omlouval se, zda neobtěžuje. Dojeli jsme na konečnou. V bufetu jsem koupila svařák a cigarety. Jiří, 61 let. Na ulici je 6 let. Proč nejede domů do Moravské Třebové? Co tam, papíry mu ukradli (to známe), strojní zámečník, o práci přišel, po rozvodu zůstal manželce byt, děti bydlí jinde a nechtějí ho. Tak se protlouká Prahou. Najíst se chodí do Armády spásy nebo do Naděje. Když má štěstí, může se tam umýt a přespat. Občas. Přespává na Hlavním nádraží, ale tam zavírají o půlnoci. Pak následují tramvaje. Má svoje místa, kde nastupuje, většinou jsou to obratiště – konečné. Někdy ho řidič vyhodí, ale do nějaké se vždy dostane. K ránu se vrací na „hlavák“. „A přes den?“ Různě, u stánků, občas vybírá popelnice nebo vyžebrá korunu na jídlo a to „ostatní“. „Kdyby vám někdo nabídl pomoc, bydlení, práci?“ „A kdo by to dělal, jsem starej, možná bych si nezvykl. Tady mám svý místa, známý, vím, kde se najíst, sehnat ňáký oblečení.“ Kupuju mu ještě krabičku a odjíždím domů, do tepla, čisté postele. „Pánbůh vám zaplať, mám rád hodný a slušný lidi, dostanete se do nebe,“ povídá na rozloučenou.

 

Vypadá to idylicky, ale často tomu tak není. Na podzim začíná pravidelná bezdomovecká cestovní sezona po pražských tramvajích. Znáte to. Podivné postavy s plnovousem, ve špinavém oblečení, sešmajdaných botách, v rukou igelitky. Doprovází je zápach, často tak neuvěřitelný, že ani otevřené okénko nepomůže. Ostatní cestující se přesouvají do částí tramvaje, kde je jakž takž dýchatelno, o možnosti usednout tam, kde sedí ti „druzí“, vůbec neuvažují. Slabší nátury vystoupí, aby se dostaly na čerstvý vzduch.

Proč je nevyvede ven řidič? Dle přepravního řádu to udělat může, jenže dle zákona nemá statut veřejného činitele. Zbývá jen požádat bezdomovce, aby vystoupil, což se míjí účinkem, nebo zavolat na dispečink a požádat policii. Ta se však do těchto situací příliš neplete. To by musel dotyčný ohrožovat okolí nebo hrubě porušovat přepravní pravidla. Zodpovědnost zůstává na dispečerech a řidičích. Budiž jim ke cti, že se snaží. A pokud se jim náhodou povede někoho vyvést? Počká si na další tramvaj, která ho na konečnou doveze. Tam ho řidič „vyhodí.“ Jenže ten se mu při příští jízdě opět do tramvaje vrátí. Někteří řidiči to řeší tím, že neotevřou dveře. Ale vždy se naskytne nějaká další tramvaj. A tak to jde dokolečka.

Proč zrovna tramvaje? Z konečné na konečnou jedou delší dobu než autobusy. K tomu mají zespoda vyhřívané sedačky. Navíc mají tito lidé své fígle – větší teplo je na místech mezi dveřmi, poznali fyzikální zákony o cirkulaci vzduchu. Tam je vidíte sedět nejčastěji. Spí, schoulení a opření o okénko. Někdy z nich „netáhne“ jen pach nemytého těla, ale i alkohol.

Občas je někdo solidární a dá jim něco k jídlu nebo malý finanční obnos. Párkrát jsem to viděla. Šlo vesměs o mladé lidi, možná studenty. Nejsem však přesvědčená, pokud jde o peníze, že jsou použity na jídlo. Zaplatí se „pití“ nebo cigarety. Ale také jsem zažila solidárnost ze strany bezdomovců. Na tramvajové zastávce byl chaos, pobíhali tam ti „druzí“ a prosili lidi čekající na svůj spoj, aby zavolali záchranku. Nikdo se ani neotočil. Mám charitativní sklony. Na lavičce ležela paní se srdečními problémy. Nepatřila mezi ně. Byla přikrytá špinavými kabáty a bundami. Teploměr totiž ukazoval hodně pod nulou. Nepomohli jí ti slušně oblečení, ale bezdomovci. Zkoušeli masáž srdce, uvažovali o umělém dýchání. Mé zdravotní povědomí vědělo, že to by jí ublížilo. Vzala jsem svůj čistý kabát a hodila jej přes ty zapáchající a jala se „zachraňovat“. Bohužel jsem neměla mobil, abych zavolala sanitku. Poslala jsem dva chlapíky k policejnímu autu, které se zničehonic na zastávce objevilo. Strážníci byli ochotní. Záchranka přijela a odvezli paní do nemocnice. Pokud vím, za pár dní šla domů.

Nejsou všichni stejní, jenže my na ně používáme stejné měřítko. Těžko se však mezi nimi rozlišuje. Na ulici se ocitli z různých důvodů, mnozí si ji nevybrali. Ale žijí mezi námi. A pokud jsou někteří z nich slušní, oplácejme jim slušností. Nikdy nevíme, co nás potká.

Odhaduje se, že v Praze žije asi čtyři a půl tisíce lidí bez domova, bez střechy nad hlavou. Noclehárny uvádějí 560 lůžek. Zbývají čtyři tisíce lidí, se kterými budeme muset do jara cestovat v tramvajích. A budeme tolerantní i netolerantní.


Reklama