Dudlík ?!?!?
Opět já J šílená matka v zabordeleným bytě. Místo abych uklízela, tak sedím na netu a lovím informace.
Ulovila jsem dobrou diskusi na téma, jestli dudlík nebo paleček. Jedna maminka tam vyslovila svůj dojem, že jí dětičky dudlající dudlík připadají jako malí závisláčci. No budiž, každý má nějaký zlozvyk, člověčí rasa je na to expert. Někdo kouří, někdo žvejká žvejku, jinej chodí po obchodech a někdo by bez nevěry nemohl žít……

Zamyslela jsem se též. Náš syn dudlík zásadně nechce. Když mu ho dáváme všemi možnými způsoby, tváří se, že ho chceme udusit, případně že ten dudlík musí být přinejmenším hořký. Takový dělá ksichty.

Nedělá to žádný problém, ale teď mu táhne na třetí měsíc a cucá si pěstičku. Ne nijak tragicky, párkrát denně. Řešíme to tím, že pokud je vidět, že to dělá k uspání, tak ho necháme. Když cucá z nervozity, tak ho buďto zabavíme nebo vezmeme do náručí a započneme prohlídku bytu „tady je kytička, tady je obrázek, tady je keramická kočička….." Mimčo hází úsměvy na listy od dračince a šklebí se na roh u kuchyňské linky….. a začne si svojí miminkovskou řečí povídat. Poslední slovo bylo „GRRRRAAAUUU“, často používané, fakt by mě zajímalo, co znamená….

A ruce umdlévají a za chvíli bude Arnold proti mně rachitická vychrtlina.
Mimochodem – kéž by se nošením dítěte formovaly radši svaly na zadečku………

Moje kamarádka má mimčo taky bez dudlíku, takže když jsem viděla další kámošku, kterak každých dvacet minut odbíhá mýt dudlík pod vodou, protože někde padal, každých deset vteřin ho vrážela slintajícímu potomkovi do pusy a ve stejných intervalech ten samý dudlík hledala na gauči, na zemi, za tričkem. A mimčo jí stejně řvalo, a to i přes dudlík.

U doktora na kontrole kyčlí byly přede mnou (možná náhoda) samý miminka zašpuntovaný dudlíkem. Připadala jsem si jako exot, sparťanská matka, která nemá v povinné výbavě kočárku špunt na dítě!!!

Dneska existuje super věc, a to je řetízek na dudlík. Je to jistě praktická věc, ale když jsem viděla kamarádčinu fotku, kterak má dítě uvázaný řetězem za pusu ke šprcli na postýlce, nějak mě to nenadchlo. Nic moc roztomilého….

A hlavně mi při čtení názoru té maminky, že děti jsou závisláčci, napadlo, že maminky dudlíkových dětí jsou vlastně hrozný otrokyně toho zatracenýho dudlíku…. Pořád ho někde hledat, mýt, vyvářet, vrážet do pusy, utírat sliny, kupovat nový šidítka….

Uf, já jen pevně doufám, že se na dudel nikdy nenaučíme a na prstíčkách to nezanechá stopu. Jen s hrůzou čekám, kdy se náš synáček propracuje k poznání, že paleček je na cucání nejlepší.

Aby bylo jasno, dudlík mám…. Máme jich několik… Máme je v pohotovosti a čas od času učiníme pokus, abychom zjistili, že dudlík je fujtajbl… možná si ho jednou náš darebák vezme a budu muset pořídit i ten řetízek….. A stanu se otrokyní, už teď mi z toho vstávají vlasy hrůzou.

Naprosto chápu maminky, který sáhnou po dudlíku ze zoufalství, když už nevědí, jak řvoucí uzlíček utišit. Ale znám i takové, které takhle špuntují dítě z vlastní pohodlnosti, protože je to lepší, než se mu nějak aktivně věnovat.

A co vy? Jaký máte názor na dudlík?

Pevné svaly a dobré zdraví maminám přeje

 

Reklama