Dojíždíte do práce nebo do školy veřejnými dopravními prostředky? Pokud ano, nemohli jste si nevšimnout zlozvyku některých spolucestujících komunikovat přes sociální sítě s rodinou, známými a kamarády nahlas. Nejedná se už pouze o jednostrannou komunikaci, kdy druhou stranu neslyšíte, protože telefonující má telefon u ucha a vy tak slyšíte pouze jeho část komunikace. Nyní slyšíte komunikaci celou, nemůžete se tomu nijak vyhnout, protože váš spolucestující si před sebe postavil mobilní telefon a zvuk se z jeho reproduktoru line tak hlasitě, že před rozhovorem nemáte šanci uniknout.
Dalším zlozvykem, možná stejně častým jakou je hlučná komunikace přes reproduktory, jsou hlasitá hraní videoher, přehrávání videí a hudby ve veřejných dopravních prostředcích. Cestující, který se nedobrovolně účastní hlasitých projevů spolucestujících, často přemýšlí o možnostech řešení takových situací. „Prostředky obrany existují,“ uvádí Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest a dodává: „Od řešení tady a teď, kdy se osobně pokusíte vysvětlit situaci obtěžujícímu spolucestujícímu, přes stížnost průvodčímu ve vlaku až po únik do jiných částí dopravního prostředku, je-li to možné.“
Dopravci ve svých přepravních podmínkách s hlučnými cestujícími počítají a například České dráhy stanoví, že „za porušení přepravních podmínek se považuje, pokud cestující porušuje běžná společenská pravidla a dobré mravy tím, že se chová hlučně, produkuje hlučně hudbu nebo zpěv, používá hlasitě audiovizuální techniku nebo je i přes upozornění ostatním spolucestujícím neúnosným způsobem na obtíž…“ Obdobné podmínky platí ve všech veřejných dopravních prostředcích. „Cestující se mohou svých práv na klidné cestování aktivně domáhat,“ říká Eduarda Hekšová a doplňuje: „Tam, kde nestačí domluva spolucestujícímu, případně tam, kde má cestující ze svých hlučných spolucestujících obavu, je na místě požádat průvodčího o pomoc.“ Pokyn průvodčího by měl hlučný spolucestující respektovat, protože každý cestující je k tomu v souladu s přepravními podmínkami dopravce povinen.
Dopravci se snaží udržovat komfort cestujících také zřizováním tichých oddílů nebo vagónů. V takových prostorech se očekává maximální klid, vypnuté zvonění mobilních telefonů a použití sluchátek při sledování videí a poslechu hudby. Nejsou-li takové prostory k dispozici, neplatí, že si cestující může dělat ve veřejném dopravním prostředku, co se mu zlíbí. „Často slyšíme argument hlučných cestujících, že oni jsou svobodní a mohou si dělat, co chtějí,“ připomíná Eduarda Hekšová a uzavírá: „Svoboda jednotlivce vždy končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ve veřejných dopravních prostředcích to platí dvojnásob. Hlučným cestujícím, kteří nebudou respektovat pokyny průvodčího, se může stát, že ho průvodčí vyloučí z přepravy i že dopravní prostředek opustí s pokutou a za asistence policie.“
Zdroje: dTest, Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest, České dráhy
Nový komentář
Komentáře
Já tohle ve vlaku moc neřeším. Většinou si nahodím sluchátka a poslouchám audioknihy. Spíš mě občas štvou takoví ti cestující, kteří se evidentně nudí a mají tendenci si povídat. Jsou slušní, nejsou nepříjemní a tak mi tak nějak vlastní slušnost velí s nimi prohodit pár slov. Jenže víte jak to je, podej prst a utrhnout ti ruku. A nakonec to skončí konverzací, která se vede vesměs jednostranně a já jenom přikyvuju a nadávám si, proč jsem tak slušná.
Mě pláč malého miminka tolik nevadí, ještě nemá moc na vybranou.
Uječené starší děti mi vadí víc. Nahlas telefonující lidé taky, copak je takový problém říct, teď nemůžu, napíšu ti nebo zavolám později, než řvát na celou šalinu, teď to nejde, mám krámy? A ještě mi vadí, když mě někdo obouchává batohem nebo taškou přes rameno. Vystoupit a počkat na další spoj je taky rada
nerada, to jde jen v centru, když jedete z příměstských oblastí do práce třeba 50 minut, tam to nejezdí každých 10 minut, otevíráte provozovnu na určitý čas, tak neřeknete, jdu pozdě, v šalině jel bezďák, musela jsem vystoupit. Vlak je kapitola sama pro sebe, máte místenku a někdo vám tam sedí, slušně mu řeknete, ani to s ním nehne. Řeknete průvodčí, ta protočí panenky, co s ním má jako dělat, říkám jí, dělejte co chcete, ale já nebudu do Ostravy stát. Prý ať si sednu někam jinam, říkám jí, ani mě nehne, za chvíli mě bude někdo vyhazovat, na co mám asi tu místenku. Tak jsme šly za chlapem, místenku měl, ale do jiného vagonu, ještě nadával.
Děti co pořád ječí mi vadí, ale hlasitě mluvící lidi ne, aspoň můžu poslouchat hovor a cesta líp utíká.
Je to marný. Některé vlaky mají tzv. "tichý oddíl". Člověk si tam koupí místenku, aby měl klid, a stejně tam přistoupí rodina s třemi ukřičenými dětmi, které tam nechá řádit a je jim fuk, že o vagon vedle je dětský oddíl. Stěžovat si průvodčí/mu nemá valný smysl. Obvykle se průvodčí ani nesnaží s tím něco dělat, a když náhodou jo, je to zbytečné, protože otravný a hlučný cestující ani omylem nebude respektovat pokyny průvodčí/ho. Už vůbec ne, když průvodčí je padesátikilová hubená slečna, a obtížný cestující je stokilovej chlap, často i opilý, nebo tlupa náctiletých, kteří z průvodčí mají leda legraci. A nejotřesnější jsou fanoušci, a je úplně jedno, kterého týmu, a jestli jde o hokej nebo fotbal nebo jiný sport.