Karel (41): Z porodního sálu jsem utekl

K účasti u porodu mě moje přítelkyně nemusela přemlouvat. Dopředu jsem totiž věděl, že bych to chtěl zažít, když je dnes ta možnost. Statečně jsem Barču doprovázel a snažil se být nad věcí. Jenže pak došlo na lámání chleba. Ona křičela bolestí, doktoři pobíhali kolem a mluvili o kleštích, krvácení a podobných hrůzách. Začalo se mi dělat zle, a tak jsem raději vypadl na chodbu a zhroutil se tam na židli. Po deseti minutách pro mě přišla sestra, s naším synem už v náručí. Podala mi ho a já se s ním vrátil na sál. Až to byl moment, který si podle mě chlap skutečně užije. Poprvé chovat své dítě. Bára si ze mě ale dodnes kvůli mému úprku utahuje. A já musím uznat, že porod není taková brnkačka, jak mi předtím po zhlédnutí těch několika filmových připadalo.

Zdeněk (34): Žena se pro mě stala hrdinkou

Co bych řekl ke své účasti u porodu? Že by to měl zažít každý chlap. A nejde jen o to, že uvidí zázrak zrození, byť je to něco nádherného. Já osobně si v té chvíli začal mnohem víc vážit své ženy. Bylo na ní vidět, jak moc trpí, ale absolutně vůbec nehysterčila. Nevydala ze sebe pomalu ani hlásku! Jen mi drtila ruku a já ji celou dobu hladil po vlasech. Dala mi syna a je pro mě hrdinka. Ta maličkost, že se chlap přemůže, a jde svou ženu na porodní sál podpořit, je oproti tomu absolutně nic!

Richard (37): Odejít jsem nestihl

Byli jsme s partnerkou dohodnutí, že s ní sice zpočátku budu, ale až dojde na samotný porod, počkám na chodbě. Jenže nakonec to šlo tak moc rychle, že jsem odejít vlastně vůbec nestihl. A absolutně toho nelituji. Na Majce bylo vidět, jak je ráda, že v tom není sama. A já si žádné trauma neodnesl. Stál jsem jí celou dobu u hlavy, takže nic hrozného nebylo vidět. Stříhání pupeční šňůry jsem sice s díky odmítl, ale pochovat si už umyté miminko mě dojalo k slzám.

Petr (27): Zažít bonding je něco úžasného

Já u porodu být chtěl, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Příchod naší dcery Johanky na svět byl totiž docela drsný. Běžný porod se změnil v drama, takže žena musela okamžitě na císaře. Uspali ji a mě vyhnali na chodbu. Byly to ty nejhorší minuty v mém životě. Když pro mě ale zase přišli a oznámili mi, že jsou obě holky v pořádku, následovalo něco nepopsatelného. Měl jsem možnost zažít takzvaný bonding. To znamená, že mi to malinké miminko přiložili na nahý hrudník, a já s ním tak zůstal asi hodinu. Není nic víc!

Aleš (36): Na porodním sále jsem byl a nebyl zbytečně

U porodu jsem asistoval, je to půl roku. A řekl bych, že jsem tam byl platný tak napůl. Zpočátku určitě jo. Na porodním sále to šlo pomalu, tak jsem Olinu masíroval, nosil jí potřebné věci, povídal si s ní, prostě co bylo třeba. Jenže samotný porod, to už je o něčem jiném. Podle mého by vůbec nevnímala, jestli tam trčím, nebo ne. Měla svých starostí dost, trpěla hroznými bolestmi. Já tam ale jen bezmocně stál a nemohl s tím vůbec nic udělat. Nikdy jsem si nikde nepřipadal zbytečnější! Až když přišla malá Anežka na svět, zase se to změnilo. Přestřihl jsem pupeční šňůru, napsal jí své příjmení na stehýnko, pochoval si ji. V té chvíli na světě nebylo pyšnějšího chlapa.

Čtěte také:

Reklama