V době, kdy se mi narodily mé dcery, nebyla přítomnost otce u jejich narození přípustná.
Celý ten jedinečný okamžik - tak důležitý a nezapomenutelný - probíhal zcela odosobněně v nemocnici...
Když mě v noci probudily porodní bolesti, odjeli jsme do nemocnice, já jsem vyfasovala tu ohavnou nemocniční noční košili, ze které mi vylézalo pozadí a manželovi byl naložen náklad v podobě všech mých svršků a spodků. Později mi přiznal, že chvíle, kdy odjížděl, zanechávajíc mne a naše ještě nenarozené dítě svému osudu a k tomu vláčejíc všechno mé oblečení, pro něj byla snad to nejstrašnější, co kdy v životě zažil.
A tak zatímco já jsem se na hekárně postupně obracela na ruby, on nervózně přecházel po bytě a ovládala ho naprostá bezmoc.
Vzpomínám si, jak jsem tehdy strašně chtěla být s ním. Tolik jsem toužila, aby mne držel za ruku a poskytoval mi duševní podporu. Místo toho jsem poslouchala příkazy, zákazy a bolestné sténání a křik ostatních rodiček.
Korunu tomu všemu pak při narození druhé dcery nasadila službu konající sestřička, která ráno manželovi do telefonu sdělila, že se stal šťastným otcem syna! Chudák! Celý den se radoval, slavil a všem příbuzným a známým oznamoval příchod následníka..aby po dvanácti hodinách, kdy jsem se konečně dopotácela k jedinému telefonnímu automatu zjistil, že se stal otcem druhé dcerušky.
Kdyby mohl být přítomen u narození našeho dítěte, měl by jasno hned.
A tak jsem se rozhodla vyhlásit dnešní téma - Otec u porodu. Protože jsem to nezažila. A nevím, jestli je to vůbec dobře, jestli tam ten chlap vůbec k něčemu je.... Podělte se se svými zážitky s přítomností tatínka na porodním sále. Jaké to bylo? Byla jste ráda, že tam je, nebo vám šel třeba na nervy? Máte pocit, že když byl přímo u toho, je jeho vztah k dítěti a k vám silnější a hlubší? Že si vás třeba více váží? Anebo naopak - po tom, co viděl, třeba na nějakou dobu ochladl....?
Náš e-mail redakce@zena-in.cz je tu opět jen a jen pro vás.
Krásné pondělí všem přeje dnešní editorka
Nový komentář
Komentáře
Když jsem poprvé rodila, moc do smíchu mi nebylo. Ale když se rodička,která ležela vedle mě, zakousla sestřičce do ramene a ta bolestí zařvala a doktor na rodičku zakřičel, ženská co blázníte, ta není erární, docela jsem se v tu chvilku pobavila.
Já jsem manžela u porodu měla. A bylo to super. Měla jsem oporu a taky mi počítal kontrakce a tak. Sice mu pořád zvonil mobil (už se zlobila i sestra ;o), ale stálo to za to. Na sále mě držel za ruku a otíral pusu. Malou si potom šel i podepsat. Jsem moc ráda že jsem tam nebyla sama
novinka: u prvních dvou ano
U třetího to byla taková rychlost, že jsem byla ráda, když se mi mezi kontrakcema podařilo usrknout čaj 
Zato po porodu jsem jim málem vypila všechnu čokoládu z automatu, jaký jsem za ty čtyřiapůl hodiny rození měla hlad 
Lesana: nechceš snad říct, že sis mezi kontrakcemi dopřávala svačinku a kafíčko?
Jestli ano, pak se jen můžu stotožnit s Božkou : "Šťastná to žena"
Já jsem se stihla mezi kontrakcemi jen "normálně" nadýchnout.
) nebo budu brečet taky. Tedy opora jak blázen. No a to mu zůstalo..hmmm.
A k tématu: manžela bych u porodu nechtěla, páč by mi nebyl ku prospěchu, ale k nepotřebě. Když mě poprvé vezl do porodnice, tak jeho slova na rozloučenou byla...hlavně nebreč (no což jsem neměla ani jednu myšlenku
Lady N.: No a to vadí? Já měla v tašce zbalenou svačinu pro něj i pro mně... bufet daleko, já věčně nenaž.. jedená, a co kdyby by byl bufet nedejbože zavřený? Kafe jsem teda nevařila, automat byl přede dveřmi, takže připravovat ho předem by byla zbytečná práce... ale drobných jsem si přibalila dost. Knížku jsem, bohužel, vzala jenom pro sebe (ne na porod, po porodu), bóže, jak ráda bych během porodu strčila manželovi něco do rukou, aby se nějak zabavil a přestal mít neustálé nutkání mi nějak "pomáhat". Ještě jsem mu vynadala, že všude s sebou tahá notebook, ale k porodu si ho nevzal... Co bych dala za samostatně myslícího chlapa
Lady N.: no jen když se uměl o sebe postarat!
No, já ještě nejsem rozhodnutá. Až tedy budeme čekat, doufám, že se to povede
.
Původně jsem moc chtěla, aby u toho byl. Jenže hrozně špatně snáší, když mě něco bolí (nedávno jsem absolvovala menší operaci a miláček byl úplně ztracený). Taky mám strach, že by se mě bál dotknout atd. viz předchozí články na ž-in.
TAkže to nechám na něm. Jak se rozhodne, tak to bude.
Já rodila teď na jaře, manžela sem u porodu měla i když ne u celýho, díky čemu teď nehraje roli, poté co jesm mu zavolala ať přijede, byl během půl hodinky u mě a já byla hrozně šťastná, že ho mám u sebe, někoho o koho se můžu opřít, někoho známýho, někoho koho miluju a on miluje mě, během toho porodu to bylo to co mi nejvíc pomohlo, žádný epidurály a nic, jen sem ležela, dýchala a držela manžela za ruku, když nebyly kontrakce, povídali sme si. Ta noc před tím byla hrozná, kontrakce mi začaly někdy večer a celou noc sem tam byla sama s blbou sestřičkou, která ani nepoznala, že už to začlo a jen říkala, musíte vydržet do rána, to bylo nesnesitelný. V okamžiku, kdy přišel manžel bylo všechno jinak, měla sem ho u sebe, vlhčil mi pusu, kapal do pusy vodu, pít sem nemohla, protože se mi dělalo zle, držel mě za ruku, mohla sem mu říct co a jak mě bolí a k dyž mi nebylo rozumět, tlumočil to sestřičce. Sestřičky běhali tam a zpátky, nebyl volnej sál, bylo moc porodů zarás, nějakou dobu sme tam byli i sami, být tam bez manžela, porod by pro mě nebyl takovým pěkným zážitkem. Navíc i viděl holky hned, jak se narodily, já je neviděla, hned je odnesli na umytí a zvážení a pak je hned odvezli, mohl se podívat, jak je umývaj, váží a tak, zkontrolovat, že sou v pořádku. Nakonec taky možná se ke mně chovali i jinak než kdyby tam nebyl, ale to nemůžu říct s jistotou. On sám k porodu původně nechtěl, pak mu kamarád vykládal, jaký to je a že by udělal chybu tam nebýt, tak nakonec názor změnil a sám je hrozně rád a je to pro něj hezkej zážitek. Krev ani nic jinýho mu absolutně nevadilo a to nikdy nic takovýho před tím neviděl, sám dokonce říkal, že kdybych viděla, jak sem tam vypadala - důkladně si mě prohlídl, když šel doktor pro jinýho doktora a nechal nás tam samotný, vůbec bych v tý chvíli nevěřila, že ještě někdy budu tam dole fungovat. Jinak na našem vztahu to myslím nic nezměnilo.
tehdy to nešlo, aby byl otec při porodu. Ale stejně nevím, co by tam 17 hodin dělal
- kdybych si dnes mohla zvolit, asi bych dala přednost vlídnému personálu v domácky vedené porodnici bez přítomnosti manžela. Nerada totiž ukazuju - i těm nejbližším -, když jsem úplně na dně a to jsem tedy sakra byla! Ostatně i ve filmech, kde rodičky rodily doma, čekal otec spořádaně za dveřmi pokoje a přivolali ho až tehdy, když byla rodička upravená a miminko pěkně zavinuté. Myslím, že výkřiky bolesti a hekání bylo slyšet i přes dveře a dovedl si představit, co to rodičku stojí.
při prvním porodu jsem manžela u sebe neměla, při druhém už ano..jsem pro to, aby manžel u porodu byl a v rámci svých možností pomáhal
okamžik zrození je něco, co se nedá k ničemu jinému přirovnat a je škoda se o to připravit
Se mnou manžel byl, taky bych bez něj nechtěla.
já budu rodit za dva měsíce a manžel se mnou u porodu bude. Nevím jaký by to bylo kdyby tam se mnou nešel, připadala bych si sama.... Už se na ten okamžik až poprvé uvidíme
moc těšíme
Já jsem manžela u porodu nazažila, protože to tenkrát tak ještě nefungovalo. A jak bych byla ráda, kdyby tam se mnou mohl být!! Tatínkové nemohli ani za námi, trapně postávali pod okny a pokřikovali do 2. patra. Dcera už to štěstí měla a oba byli štastní a já když jsem se za ní byla podívat, jsem jen žasla, jak porodnice a pokoje a to vše kolem je krásné.Moc to dnešním maminkám přeji!!!
Já váhám mezi mámou a partnerem
Sice přítel dělal brigádně saniťáka a k lecčemu přišel (jako 60% těla popálenému z papiňáku, otevřeným zlomeninám, nohám s gangrénou atd), ale přeci jen mi byla milejší mama, zdravotní sestra, která rodila třikrát 
Ale zas nechci být za ufňukanou dcerušku a chtěla bych aby tam přítel byl, zdá se, že si to přeje. Uvidím až na to přijde, třeba nám 
nepůjde 
co já vím
to já toho svýho neodeženu,ještě nic nečekáme,ale furt tvrdí,jak se moc těší,až se to narodí a že bude se mnou,bere to jako fakt a vůbec nepřipouští opak
Já bych snad bez něho rodit ani nechtěla
U prvního porodu jsem se cítila tak zoufale osamělá, že se mi chtělo
já jsem zase pro, manžel byl 2x se mnou a byla jsem ráda
Já jsem manžela u porodů neměla a ani bych nechtěla.Nedělala jsem u toho žádný cirkus ale po tom,co jsem slyšela od jiných žen a také na těchto stránkách, říkám ne!Chlapi jsou slabé nátury,dokonce tam i omdlívají a někteří dokonce pak odmítají manželský sex.Myslímže překážejí i zdravotnímu personálu.