48befb89ba3c9-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Odmala byla spíš maminčina holčička. Také s ní trávila naprostou většinu času. Otec, který přicházel domů s železnou pravidelností až večer, se k ní choval chladně. Nikdy ji neobjal ani nepohladil. Jako malá se ho bála, protože se dokázal velmi rozčílit. To pak křičíval na celý dům a všichni mu šli z cesty. Když pak povyrostla, strach vyměnila za lhostejnost. Naučila se brát otce takového, jaký je.

„Samozřejmě jsem ho měla svým způsobem ráda, pořád to byl můj táta. Ale stěžejní pro mě byla moje maminka. U té jsem nacházela útočiště, klidný přístav. Jí jsem se svěřovala, chodila k ní pro rady,“ vzpomíná Soňa. Jenže osud k ní byl nelítostný a maminku jí vzal až příliš brzy. V sedmnácti letech zůstala sama s otcem. Vydržela to ale jen chvíli – jakmile to šlo, odstěhovala se za svou první prací.

„Moc se mi ulevilo. Nejenže jsem doma na každém kroku neviděla mamku, ale hlavně – bez táty za zády mi bylo skvěle. Pořád mě jen kritizoval a zesměšňoval. Jen bychom se hádali, kdybych zůstala. Navíc jsem ani nemusela mít špatný pocit, že ho doma nechávám samotného. Brzy si za mámu našel náhradu,“ popisuje Soňa důvod svého odchodu v den plnoletosti.

Vlažný vztah jim vydržel dodnes. Navštěvují se sporadicky, což nezměnila ani vnoučata. Dědovi stačí vídat je dvakrát do roka – stejně jako svou dceru. S tím se smířila už dávno. S čím ale teď bojuje, je otcovo rozhodnutí ohledně dědictví.

„Rozhodl se, že mě vydědí. Sepsal závěť, ve které vše odkazuje své mladé přítelkyni. Je jen o deset let starší než já. Když jsem se ho zeptala na důvod, proč v závěti nemyslí i na mě, řekl, že si nic nezasloužím. Prý o něj nemám dostatečný zájem – na rozdíl od jeho Blaničky. Mrzí mě, že jsem se tehdy vzdala své čtvrtiny domu po mamce v jeho prospěch. Kdybych věděla, jak to dopadne, nikdy bych na jeho naléhání nepřistoupila. Copak mě může jen tak vydědit? Ano, nemáme ideální vztahy, ale nic špatného jsem mu nikdy neudělala. Jezdíme za ním na Vánoce, narozeniny… Jsem z toho smutná. Jen nevím, jestli do toho mám zasahovat a řešit vydědění přes právníka,“ dodává zaskočená dcera.


65c6254be398bobrazek.jpgO vyjádření jsme požádali JUDr. Jaroslavu Šafránkovou z advokátní kanceláře AK Šafránková & Vrba

Pokud jde o důvody vydědění, tak ty zákon sice připouští, nicméně je stanoví poměrně přísně.  
 
Vydědění připadá v úmyslu mimo jiné i tehdy, pokud nepominutelný dědíc, kterým dcera je, neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. V případě Soni, dle mého nejsou zde tyto podmínky splněny, protože se s otcem pravidelně vídá a zájem tedy o něj projevuje. Je také třeba si uvědomit, že je podstatné, jakým způsobem se k ní chová otec, a ve světle tohoto chování se právě posuzuje, zda tento zájem odpovídá i vztahu ze strany otce. Důvod vydědění zde podle mě tak není a takové vydědění by bylo neplatné.  
 
Tak jako tak je však na místě ho řešit až po smrti otce, podle skutečného obsahu závěti. Za života otce s tím nelze nic dělat.  
 
Jestliže je nepominutelný dědic vyděděný neplatně, má právo na povinný podíl.  
 
Je-li nepominutelný dědic zletilý, je to čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. V tomto případě čtvrtina pozůstalosti.  
 
Nepominutelný dědic ale nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale jenom na peněžní částku, která odpovídá hodnotě jeho povinného dílu. V současné době může paní Soňa vyčkávat, aby viděla, jakým způsobem nakonec se její otec rozhodne a jakou závěť sepíše. 
 

Zdroj: respondentka Sabina, JUDr. Jaroslava Šafránková (ak-safrankova.cz)

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.