Foto: Shutterstock
Odmala byla spíš maminčina holčička. Také s ní trávila naprostou většinu času. Otec, který přicházel domů s železnou pravidelností až večer, se k ní choval chladně. Nikdy ji neobjal ani nepohladil. Jako malá se ho bála, protože se dokázal velmi rozčílit. To pak křičíval na celý dům a všichni mu šli z cesty. Když pak povyrostla, strach vyměnila za lhostejnost. Naučila se brát otce takového, jaký je.
„Samozřejmě jsem ho měla svým způsobem ráda, pořád to byl můj táta. Ale stěžejní pro mě byla moje maminka. U té jsem nacházela útočiště, klidný přístav. Jí jsem se svěřovala, chodila k ní pro rady,“ vzpomíná Soňa. Jenže osud k ní byl nelítostný a maminku jí vzal až příliš brzy. V sedmnácti letech zůstala sama s otcem. Vydržela to ale jen chvíli – jakmile to šlo, odstěhovala se za svou první prací.
„Moc se mi ulevilo. Nejenže jsem doma na každém kroku neviděla mamku, ale hlavně – bez táty za zády mi bylo skvěle. Pořád mě jen kritizoval a zesměšňoval. Jen bychom se hádali, kdybych zůstala. Navíc jsem ani nemusela mít špatný pocit, že ho doma nechávám samotného. Brzy si za mámu našel náhradu,“ popisuje Soňa důvod svého odchodu v den plnoletosti.
Vlažný vztah jim vydržel dodnes. Navštěvují se sporadicky, což nezměnila ani vnoučata. Dědovi stačí vídat je dvakrát do roka – stejně jako svou dceru. S tím se smířila už dávno. S čím ale teď bojuje, je otcovo rozhodnutí ohledně dědictví.
„Rozhodl se, že mě vydědí. Sepsal závěť, ve které vše odkazuje své mladé přítelkyni. Je jen o deset let starší než já. Když jsem se ho zeptala na důvod, proč v závěti nemyslí i na mě, řekl, že si nic nezasloužím. Prý o něj nemám dostatečný zájem – na rozdíl od jeho Blaničky. Mrzí mě, že jsem se tehdy vzdala své čtvrtiny domu po mamce v jeho prospěch. Kdybych věděla, jak to dopadne, nikdy bych na jeho naléhání nepřistoupila. Copak mě může jen tak vydědit? Ano, nemáme ideální vztahy, ale nic špatného jsem mu nikdy neudělala. Jezdíme za ním na Vánoce, narozeniny… Jsem z toho smutná. Jen nevím, jestli do toho mám zasahovat a řešit vydědění přes právníka,“ dodává zaskočená dcera.
Pokud jde o důvody vydědění, tak ty zákon sice připouští, nicméně je stanoví poměrně přísně.
Vydědění připadá v úmyslu mimo jiné i tehdy, pokud nepominutelný dědíc, kterým dcera je, neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. V případě Soni, dle mého nejsou zde tyto podmínky splněny, protože se s otcem pravidelně vídá a zájem tedy o něj projevuje. Je také třeba si uvědomit, že je podstatné, jakým způsobem se k ní chová otec, a ve světle tohoto chování se právě posuzuje, zda tento zájem odpovídá i vztahu ze strany otce. Důvod vydědění zde podle mě tak není a takové vydědění by bylo neplatné.
Tak jako tak je však na místě ho řešit až po smrti otce, podle skutečného obsahu závěti. Za života otce s tím nelze nic dělat.
Jestliže je nepominutelný dědic vyděděný neplatně, má právo na povinný podíl.
Je-li nepominutelný dědic zletilý, je to čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. V tomto případě čtvrtina pozůstalosti.
Nepominutelný dědic ale nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale jenom na peněžní částku, která odpovídá hodnotě jeho povinného dílu. V současné době může paní Soňa vyčkávat, aby viděla, jakým způsobem nakonec se její otec rozhodne a jakou závěť sepíše.
Zdroj: respondentka Sabina, JUDr. Jaroslava Šafránková (ak-safrankova.cz)
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Kdyby ti lidi aspon drzeli hubu. Ale ne, pan egomaniak nalozi svoje ego na korbu mensi tatrovky a povysene dceri oznami, ze ji vydedi. Ze se ji vlastne verejne zrika. Nedivim se, ze ji to mrzi. Jenom aby nebyl prekvapen, az mlada maceska za par let rekne, ze utirat zadek mu rozhodne nebude, a utece. Aby nahodou tu zavet nechtel menit znovu, jenomze uz mu o to nikdo nebude stat. A o jeho zadek taky ne.
Zásadní chyba byl ten "ústupek" při dědictví po mamince - v té době už přece musela vědět, co je tatík zač. Teď už je dobrá rada drahá: pokud to bude Soňa hrotit, on může ještě za života celou nemovitost převés na tu svojí novou (třeba s věcným břemenem), a Soňa fakt "utře" ...
Obral ji o podíl po matce a teď ji chce okrást i o dědictví. Tak proč ten hajzl vůbec měl děti, když je tak nenávidí?
No tak pokud Soňa "začne řešit vydědění přes právníka" - zatímco její otec ještě žije, tak to by měl ten otec jít za právníkem taky. Protože je jasné, že Soňa s ním udržovala velice formální kontakt dvakrát do roka jen proto, že se těšila, až jednou zdědí majetek. A že rozhodně nebude respektovat otcovu vůli a jeho partnerku bez milosti vyšoupne na ulici možná ještě před pohřbem. Takže na místě toho otce bych to brala jako varování, a zařídila bych se podle toho. Jsou i jiné způsoby než závěť, kterou je mimochodem vhodné sepsat u notáře a tam ji také nechat uloženou. Aby se třeba "neztratila". No a Soňa si skutečně nic nezaslouží, sama říká, "že bez táty za zády mi bylo skvěle" - výborně, tak jí může být skvěle i nadále, bez otcova majetku. Dává svým dětem moc pěkný příklad - na dědečka kašleme, jedeme tam jen z povinnosti, ale hrdlit se o dědictví, to jo, a vůbec nevadí, že děda zatím ani neumřel. Snad si to její děti zapamatují.
To, co je v tom příběhu popsáno, není akt vydědění. Otec sepsal závěť ve prospěch své partnerky. Dcera (o sourozencích se tam nepíše) je neopominutelný dědic. Po smrti otce, tedy zůstavitele, uplatní zákonný nárok na svůj dědický podíl. Když si ta dcera zajde do kterékoliv advokátní poradny, tam jí poradí, jak postupovat, případně si zaplatí advokáta, dá mu plnou moc a on za ni bude záležitosti dědického nároku vyřizovat. Soud jí přizná nárok na nějaký obnos, který pak bude z otcovy partnerky vymáhat v občansko-soudním řízení. V příběhu se dotčená dcera zmiňuje o domu. Jak je to velký dům, v jakém je stavu a jak velký je celkový majetek otce, to neuvedla.
Úplně na klid. Když pominu, že článek je vymyšlený, tak i právník co studoval v Plzni, tohle vyhraje. A když by článek nebyl vycucaný z prstu, dalo by se předpokládat, že za závětí stojí ta "mladá" husička, co si tatík nakvartýroval domů...