Příběh, který obletěl celý svět. Možná ho znáte... Každopádně vám připomene, že nemáte nikdy nic vzdávat.
Judy a Dickovi Hoytovým se v roce 1962 narodil syn Rick. Při porodu ale měl obtočený pupečník kolem krku a kvůli přidušení došlo k poškození mozku s následnou diagnózou dětská mozková obrna. Tehdy bylo rodičům malého Ricka doporučeno dát syna do ústavu, protože bude velmi silně postižený.
Hoytovi se ale svého syna nevzdali. Snažili se mu plně věnovat, dávat mu totéž, co jeho dvěma mladším bratrům. Rick není schopen volních pohybů, ani artikulované řeči. Rodiče se snaží, bojují za jeho práva a dosahují toho, že Rick může studovat normální školu, posléze studuje bostonskou univerzitu. Se světem komunikuje pomocí speciálního počítače.
Po závodě se mu dostává snad té nejsilnější motivace, jakou otec postiženého syna může dostat, když mu Rick říká, že během závodu se cítil, jako by nebyl nijak handicapovaný. A od toho to data se pomalu rozvíjí v podstatě závratná sportovní kariéra, která trvá do současnosti.
Kariéra, během které se Hoytovi pod hlavičkou Team Hoyt účastní stovek závodů, postupně na delší tratě, prošlapávají si cestu na závody tam, kde je nechtějí pustit na start. Postupem času přibírají další disciplíny a po čtyřech letech běhání maratonů přijímají další výzvu, kterou je triatlon, včetně toho nejdelšího - podívejte se na video:
Dick plave a Rick je v malém gumovém člunu, který jeho otec táhne za sebou. Na kole Rick sedí ve speciální sedačce na přední vidlici. V roce 1989 se prvně vydávají na Hawai. A absolvují prvního havajského ironmana. V roce 1992 spolu absolvují běžecko-cyklistický přejezd napříč Spojenými státy, kdy během 45 dnů překonávají 6042 km. Jezdí na běžkách, lezou spolu po horách. Jsou v podstatě posedlí sportem.
I dnes se aktivně účastní závodů a věnují mnoho času své nadaci založené v roce 1992, jejímž cílem je zlepšení kvality života tělesně postižených.
Rick v současnosti žije sám ve svém apartmánu a pracuje v Bostonu, občas k němu dojíždí jeho otec, občas osobní asistent. Dick překonal slabý srdeční infarkt. Dle vyjádření lékařů jen díky tomu, že jeho srdce je tak trénované. Dick odešel z armády a po rozchodu s Judy žije v Massachusetts.
Zdroj: www.behej.com, www.teamhoyt.com
Nový komentář
Komentáře
a....: Mimochodem, ten člověk z článku není schopen volních pohybů ani artikulované řeči. Ale přeme se tu pouze hypoteticky, protože zřejmě ani jedna nemáme jakoukoli informaci o jeho inteligenčních možnostech.
a....: pleteš se. Dostávám se s nimi pracovně do styku poměrně často. Postižení je velmi variabilní kategorie. Některé jsou věčné děti (s těmi pracuji častěji) a některé bohužel trpí tím, že se narodily s těžkým fyzickým postižením a nezměněnou inteligencí. O tom jsem mluvila. Běž se podívat do Jedličkárny - tam jsem strávila docela moře času. Někteří jsou věčné děti a někteří, ač ze sebe nevysoukají kloudné slovo, píší eseje, skládají muziku, jsou schopni vystudovat VŠ (regulérně). Světe zboř se, znají i velmi černý humor. Nijak je neirituje, že někdo jiný jezdí na člunu a oni ne. Tak si nech toho čerta
Někteří z nich, jakkoli bys je odepsala, jsou schopní rozhodnout se, jestli by do toho šli nebo ne. Co takový The Tap Tap orchestr - taky to odsuzuješ jako ukazování na pouti?
a....: souhlasím s tebou i v názoru na to "vystudování" univerzity.
Suzanne: Mluvila jsi někdy s lidmi vážně postiženými od narození? Z toho, co píšeš je mi jasné, že ne. Mají poněkud posunuté chápání věcí kvůli tomu, že vpodstatě mají omezené možnosti žít mezi lidmi, jsou v něčem tak trochu věčné děti. Mluvím o těch, kteří jsou postižení od narození, nikoli po úraze, v dospělém věku. A s tím studiem university bych to taky nebrala až tak vážně...ale to necháme být
Už jsem psala, je hezké, pokud je postiženému umožněno, aby si užil pohledu na moře, na přírodu třeba na tom kole nebo člunu. Tahat ho ovšem jako svého maskota na závod a předvádět ho světu považuju za zvrhlost. Ty patrně rozdíl necítíš, já ano a velký.
a....: ale oni jsou tělesně postižení a nemusejí být blbí
Tobě přece taky může být líto, že nejezdíš na člunu. Prostě se s tím srovnáš. Stejně tak oni. I tělesně postižení poslouchají písničky o tanci, pohybu, dívají se na filmy... tak se prostě jeden z nich baví a třeba se jich pár přidá a ostatní ne. Co je na tom? A opakuji - když je panáček schopen vystudovat univerzitu, evidentně je i schopen rozhodnout se, jestli, pokud mu otec tu možnost zajistí, chce jet na člunu nebo být tažen do horoucích pekel. A jestli je to někomu líto, že není zrovna na člunu? Co třeba já? Mě nepolituješ?
Suzanne: Aby bylo rozuměno, já ty aktivity neodsuzuji, je hezké, že pro něj má otec upravené kolo, že ho tahá na člunu, to ano, pokud to budou dělat jen pro zábavu, civilně.. Já odsuzuju to, že ho tahá po závodech a předvádí ho jako cvičenou opici, jeho video běží po celém světě. Vpodstatě bych řekla, že to hraničí se zneužíváním postiženého. A jestli to někomu prospěje? Vidíš, já si paradoxně myslím, že to postiženým neprospěje, protože jim to bude líto, že jejich rodiče nemají dost finančních prostředků, aby s nimi mohli něco takového podniknout, že oni tu možnost vyjet si na člunu nemají
a....: co třeba to, že se prostě můžou bavit? Že můžou zažít nějakej adrenalin? Oni dobře vědí, že nejsou stejní, že nemůžou dělat to samé. I tohle JE velmi jiné, než dělají zdraví.
Ale řvát nad tím samozřejmě lze jakkoli a beztrestně, to zase ano.
Ještě něco: Vždycky, když někdo u něčeho řve, tak se ptám, jestli to, nad čím řve, někomu (komukoli) škodí, či naopak prospěje. V tomto případě nikdo nikomu neškodí, tebe to nic nestojí a prospěšné je to v tom, že to někoho baví. Čili dávám
Suzanne: Jakou jim to dává naději? Že jsou stejní, jako ti zdraví? Ale to je právě velký klam, nikdy nebudou moct dělat stejné věci jako oni, mohou samozřejmě vést kvalitní život, ale vždycky jiný než ti zdraví.
Mám pocit, že otec toho chlapce je lůzr, který by sám nikdy nic nedokázal.Bohužel lůzr ambiciozní. Ze svého postiženého syna si udělal prostředek, jak se zviditelnit a cítit se jako superman.
Kromě toho, tahle prezentace postižených mi přijde skutečně nedůstojná, prostě z té kategorie, jak se v dřívějších dobách v cirkuse vystavoval sloní muž nebo siamská dvojčata
a...: Nu, já nevím. Ale pokud syn na vozíku dokáže vystudovat univerzitu, tak zřejmě bude schopen z vozíku i posoudit, jestli mu tohle bláznění nějak zkvalitní život. Evidentně ano. A zřejmě se i otec zbavil komplexu z toho, že má postižené dítě. Navíc to zřejmě dává naději spoustě jiným postiženým. Tak co je jako špatně???
to je strašný!!
*Kotě*: Však já vím, měla mu to zatrhout včas. Mám pocit, že ten muž na vozíku není ve stavu, kdy jsou jeho rozhodovací schopnosti zcela objektivní. Matka prostě měla dohlédnout na to, aby se otec nezviditelňoval tím, že bude profitovat z neštěstí jejich syna.
a....: to "dítě" už je dospělý chlap, začali, když mu bylo 15, takže na nějaké zatrhávání už asi bylo pozdě.
Tak tohle mě v nadšení neuvádí, považuju to za poněkud zrůdný způsob exhlibicionismu toho otce. Udělat si z postiženého dítěte svého maskota, aby o mně svět věděl
docela mě překvapuje, že mu to matka dítěte nezatrhla.
znám pár příslušníků armády, kteří jsou tak trochu jiní a Dick bude pravděpodobně jeden z nich. Nedat do ústavu postižené dítě a starat se - obdivuhodné, smekám. Ale smysl tohoto "sportování" mi taky uniká. Co z toho ten postižený kluk má? Pokud si Rick při závodě připadá, že není nijak handicapovaný, tak je někde veliká chyba.
Irena1: Ano, taky mi to tak připadá. Obětavost obdivuhodná, ale zaplacená odvrhnutím zbytku rodiny. Víc než jako láska, mi to připadá jako posedlost a touha se prostřednictvím postiženého syna zviditelnit. Ale když už se do toho pustil, asi už nešlo přestat.
Při takové soustředěné péči o syna mi nějak uniká, z čeho žili.
Monicicinka: Jo, přivázat si na vozejk hadrovou loutku je fakt obdivuhodné.
toto video mi přišlo na mail už asi před půl rokem. Uložila jsem si ho a někdy na něj koukám a vždycky si u toho pobrečim. Obdivuji
taky se nedivím Judy, z touhy vyrovnat synovo handicap udělal posedlost a odříznul zbytek rodiny - aspoň podle článku to tak vypadá....takže začátek chválím, obdivuhodné-ale jako celek to asi docela zvrzal
Je to šílené. Vůbec se nedivím Judy.