dalmatin

Obvykle se říká, že člověk dospěje v momentě, kdy se mu narodí dítě. Mně se to stalo o něco dřív, když jsem si místo dítěte pořídila dalmatina. Ten osudový okamžik nastal v květnu 1986.

Zvířata jsem měla ráda od malička. Od mých osmi let s několikaletou přestávkou až dodnes mám také psa, ale až ten třetí mě vlastně vychoval a udělal ze mě dospělého člověka.

Osudový pes

Když jsem si pořídila dvouměsíční štěně, bylo mi 21 let, proces, kdy mě ta potvora donutila začít se chovat dospěle, tudíž zodpovědně, však trval asi dva roky. I když už je Karo skoro deset let mrtvý, jsem mu dodnes vděčná za to, že ten hnusný a bolestivý přerod z liknavého puberťáka na dospělého člověka jsem nemusela zažívat až s narozením dítěte.  

V té době jsem už s rodiči nebydlela, žila jsem sama v malém bytě po své mrtvé tetě. A protože jsem strašně toužila po velkém psu (do té doby jsme měli vždy jen malého), probrala jsem atlas a vybrala dalmatina – teda původně dogu, ale o té mi chovatel tvrdil, že sežere 2 kila masa denně, a já se bála, že ji neuživím.

Chudák jsem byla já

Nejhorší bylo, že mi došlo, co jsem provedla, až ten den, kdy jsem si jela pro štěně. „Co si ten chudák se mnou počne? Vždyť já na něj vůbec nemám čas,“ opakovala jsem si cestou pro něj a byla z toho pěkně vynervovaná. A pak jsem si ho dovezla domů a úplně se do něj zamilovala. Podle rodokmenu se jmenoval Carino, ale já mu říkala Karoušek nebo Karo, Pacholek, Dobytek, Čumáček a spoustou různých zkomolenin.

Karo nebyl normální, ale hyperaktivní. A to myslím v tom negativním smyslu slova. Strašně živý, celé noci si chtěl hrát, neposlouchal, utíkal, manipuloval, vydíral a nebyla s ním řeč. Vyžadoval tolik pozornosti, že jsem s ním první půlrok prožila něco jako mateřskou. Byl chytrý jako opice, ale nezvladatelný. V okolí bydliště se stal legendou, protože jeho život byl jeden průšvih za druhým. Jednou ho porazilo auto, jindy tramvaj. Strhával z kola cyklisty, honil běžce. Dětem bral z rukou svačiny a kvůli háravé feně byl schopen nasadit život. Celá léta jsme ho celá rodina, včetně mých rodičů, naháněli po nocích ve strachu, že se mu něco stane. A protože jsem ho opravdu milovala (asi první mateřské pudy), můj sobecký život se postupně přizpůsobil psovi. Ráno ven, večer ven, pokud to šlo, brát ho všude s sebou, jinak žádné mejdany a tahy, pes nemohl být přece doma opuštěný.

Čekám na další osudový okamžik

Byl to tenkrát vlastně první kontakt s opravdovou zodpovědností za druhého, který je odkázaný jen a jen na vás. Naučila jsem se tenkrát díky Karovi nebýt sobecká a myslet nejdřív na něj a pak až na sebe. Vznikl však paradox.

V současnosti totiž přemýšlím o tom, jak přestat myslet pořád jen na druhé a začít být konečně trochu sobecká.  Jaké zvíře si mám k tomu pořídit? Asi plyšáka, ne?

Dnešní téma - OSUDOVÉ OKAMŽIKY

Dnes celý den čekáme na vaše příspěvky na toto téma. Každého v první chvíli napadne svatba, porod, smrt, nemoc, živelná pohroma, rozvod. Zkuste se ale zamyslet i nad něčím originálnějším.

Kdo nebo co vás v životě nejvíce ovlivnil a přesměroval na úplně jinou kolej? Unikly jste zázračně neštěstí? Zachránily jste někomu život? Momentálním impulsem inspirovaným třeba pořadem v televizi, knihou, náhodným setkáním jste došly k radikálním závěrům? Dlouho jste nemohly dosáhnout svého cíle, ale jednou osudovou náhodou se to podařilo?

Na tu z vás, která pošle nezajímavější příspěvek, čeká opět pěkný dárek. Těším se na vaše e-maily na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama