Osudové ženy Ludwiga van Beethovena. Kdo byla tajemná Eliška a kdo jeho nesmrtelná milovaná

Každý, kdo někdy slyšel nesmrtelnou hudbu Ludwiga van Beethovena, musí uznat, že se v soukromém životě muselo jednat o velmi vášnivého člověka – v tom nejhorším i nejlepším slova smyslu. Na jedné straně labilní muž plný disrespektu, nerudný morous, který si svou frustraci ze zhoršujícího se sluchu vybíjí na ostatních. Na straně druhé velikán světové hudby, kterému se dodnes zřídka kdo vyrovná a člověk oplývající mužskou něhou. A jaká ženská jména se v souvislosti s Beethovenem skloňovala?

Foto: Shutterstock, malba Beethovena, obraz Skladatel

Až po Beethovenově smrti byly v jeho pracovním stole nalezeny papíry popsané chaotickým a roztřeseným písmem, které nesly na svých přeskakujících řádcích poselství a vyznání lásky adresované neznámé ženě, kterou sám skladatel oslovuje „má nesmrtelná milovaná“. Má se za to, že těchto deset stránek bylo sepsáno samotným Beethovenem v červenci roku 1812. Na místě adresáta však bylo místo jména jen: „Můj anděli, mé všechno, moje já…“ Historici i širší veřejnost se dlouho dohadovali, kdo by měl být příjemcem dopisu, který nikdy nebyl odeslán, a padalo v této souvislosti hned několik možných jmen.

Tajemná Eliška (?)
Skladba Pro Elišku je jednou z Beethovenových vůbec nejznámějších, zná ji asi prakticky každý. Ovšem to, co neví nikdo, je, komu byla vlastně věnována. Do úvahy přicházela operní pěvkyně německého původu Elisabeth Röckelová. Jednak bylo veřejným tajemstvím, že ji a Beethovena pojilo silné pouto docela odlišné od běžného přátelství a jednak není známo, že by se v jeho životě jiná Elise nebo Elisabeth vyskytovala. Jiné prameny se však domnívají, že skladba vůbec neměla nést jméno „Pro Elišku“, nýbrž „Pro Terezu“. Jednou z Beethovenových osudových žen podle všeho byla taktéž hudebnice Therese Malfattiová, kterou skladatel dokonce požádal o ruku. Bohužel jeho nabídku nepřijala. Někteří vědci se zkrátka domnívají, že ti, kteří zápis ze skladby nalezli, pouze špatně rozluštili její název v němčině. Ludwig van Beethoven byl totiž známý tím, že jeho písmo i notové zápisy byly zcela nepřehledné a špatně čitelné.

Julietta Guicciardi
Mladá hraběnka, kterou génius vážné hudby učil v soukromých hodinách hrát na klavír, mu prý učarovala více svou krásou a křehkou vznešeností než svým talentem k hudbě. Toužil se s ní rovněž oženit, ovšem z důvodu rozdílného společenského postavení mu nebylo vyhověno a hraběnka v roce 1803 pojala za svého právoplatného manžela hraběte Gallenberga. Proslýchá se, že právě této krásné mladé ženě je věnována Měsíční sonáta, do které Beethoven vložil všechen svůj smutek, frustraci a bezmoc z nastalé situace.

Josephine von Deym
Další z Ludwigových studentek, která si od skladatele brala soukromé hodiny klavíru. Jejich vztah netrval bohužel déle než rok, ale o to více byl naplněn čistou láskou. Vypovídá o tom i četná korespondence, která se dochovala. Podle všeho Josephine byla ideální ženou, jakou si Beethoven po svém boku představoval. Byla krásná, chytrá a především měla notnou dávku životní odvahy. Přestože podle všeho byla jejich láska naplněná a vzájemná, nemohla se Josephine za Ludwiga van Beethovena nikdy provdat. Její děti by tím ztratily šlechtický titul, a to nechtěla připustit.

I této své ženě věnoval skladatel část své hudební tvorby. V souvislosti s Josephine von Deym se hovoří především o Valdštejnské sonátě, kde skladba jednotlivých not v úvodu nápadně podobná struktuře známé skladby „Pro Elišku“ a také o Andante Favori. Tato skladba psaná v tónině F dur odráží klid a krásné pocity uvnitř Beethovenova nitra. Je psaná v tempu andante grazioso con moto, což by se dalo do češtiny přeložit jako „s pohybem volně a ladně“. A právě tak pravděpodobně svou Josephine samotný skladatel viděl.

Antonie Brentano
Právě tato žena je nejčastěji označována za skutečnou „nesmrtelnou milovanou“. V době, kdy byl dopis napsán, totiž Beethoven udržoval úzké styky právě s ní. Potkali se pravděpodobně v České republice. Antonie se svým mužem pobývala v Karlových Varech a Ludwig van Beethoven v Teplicích, což je nedaleko. V tomto případě se hovoří také o tom, že právě tato láska nebyla nikdy naplněna, neboť Ludwig byl přítelem i jejího muže a díky své zakotvené morálce odmítal udržovat vztah na fyzické úrovni se ženou, jež je vdaná za jeho přítele. I tento fakt by mohl ukazovat na to, že adresátkou dopisu mohla být Antonie Brentano, jelikož nikdy nemohla být skutečně a plně Beethovenova.

I v tomto případě skladatele prozrazuje jeho tvorba. V době, kdy se setkával s Antonii (kolem roku 1811) napsal nejen zmiňovaný dopis, ale také opus Die Runen von Athen, který nese tragický příběh Minervy a Merkura, jejichž láska vlivem okolností také nikdy nemohla být šťastná. Historici a odborníci se domnívají, že právě tímto chtěl dát Beethoven Antonii najevo své city.

Čtěte také: