Ostrovy v Malajsii – oázy klidu. Je to už skoro deset let, co jsem strávila tři dny na ostrově v Jihočínském moři. Byl to můj první výlet na ostrov, těšila jsem se jak krtek na kalhotky a zároveň se trošku obávala toho, co mě tam čeká.
Výchozím bodem je přístav Mersing na východním pobřeží Malajského poloostrova. Odtud se dá dostat na mnoho krásných ostrůvků. My měli namířeno na Besar. Nejsou tam několikahvězdičkové hotely a spousty turistů, je to oáza klidu, exotiky a divočiny. Nasedli jsme do člunu a pomalou, asi dvouhodinovou jízdou jsme se dostali nejdříve přes špinavou zašedlou vodu, modrající se vodu, zelenající se vodu až k našemu cíli, kde bylo moře úžasně zeleno-modré – jako na těch kýčovitých fotkách v cestovních kancelářích.
Šplháme z lodičky na molo, kde nás vítají obyvatelé ostrova. Je nás sedm a všichni se ubytováváme v jedné prostorné chatce. Vybalujeme si věci, převlékáme se do plavek a už nás přicházejí pozdravit další nájemníci naší chatičky – švábi.
Začali vylézat ze všech možných škvír, někteří zmateně pobíhají po pokoji, jiní nás pozorují, jakoby přemýšleli, jestli budeme mít odvahu se k nim nastěhovat. Někteří jsou skutečně urostlí kousci, odhaduji je na 7 cenťáků bez tykadel. My jsme ovšem vybaveni, a tak vytahujeme z batohů spreje-zabijáky a začneme jimi nebohé šváby stříkat. Zběsile se rozprchávají do úkrytů, slabší jedinci zatřepou nožičkama a je po nich.
Po tomto boji se vydáváme na písečnou pláž, vrháme se do moře a zkoumáme okolí. Jsme jediní turisté na pláží a snad i na ostrově, aspoň v našem dohledu žádní jiní nejsou, je to prostě nádhera. Po šesté hodině se začíná šeřit a my jdeme smýt z těla sůl a připravit se na večeři. V koupelně je záchůdek, umývadlo a trubka trčící ze zdi – sprcha (druhý den zjistíme, že voda do koupelny je čerpána z malého zeleného jezírka za chatkou). Elektřina se pouští až v sedm hodin večer, kdy už je téměř tma, a v sedm ráno se vypíná.
V malajské kuchyni se hodně používá chilli, takže večeře je pro náš jazyk trochu moc pálivá, ale výborná. Mám v plánu užít si po večeři trochu romantiky a projít se po pláži ve svitu měsíce. Po pár krocích jsem ale málem šlápla na kraba velikosti ragbyového míče, který vypadal na to, že by mi svým klepetem klidně ucviknul půl chodidla i s botou. Zděšeně jsem prchla zpět do malé otevřené restaurace.
Hrajeme karty a pozorujeme ještěrky, pobíhající po zdech a po stropě a chytající hmyz. Mužské osazenstvo naší výpravy jde pokračovat v hubení švábů. Na noc se moc netěším, představa těch potvůrek běhajících po mém spícím těle mě děsí. Celou chatku zavíráme, utěsňujeme okenice, aby nám dovnitř nevlezla nějaká krvelačná šelma. Zapínáme větráky u stropu a já se balím do deky. Ve tmě se budím a poslouchám zvláštní zvuky přicházející shora. Po střeše naší chatky skáčou opice...
V 7 ránou vypnou větráky a v místnosti začíná být nedýchatelně. Čekám, až se vzbudí ostatní, a jdeme otevřít okenici. To co uvidím je nádhera, myslím, že ten obraz ve mně zůstane nadosmrti.
Mám výhled na moře, je klidné a krásně zbarvené od vycházejícího slunce. Vybíhám ven, na pláži plaším hejno malých krabů, kteří svým směšným způsobem utíkají do moře. Jdu na molo, pode mnou v průzračné vodě vidím houfy rybiček a mezi nimi i malého žraloka 
(později přiveze jeden z rybářů uloveného, asi metr a půl velkého).
Po snídani vyrážíme na výlet na jeden z vedlejších ostrovů, kde se chceme podívat na korály. Tady už je víc turistů, přesto jsme na pláži sami a užíváme si mořských sasanek, všemožných lastur, barevných rybiček, korálů a sněhově bílého písku. Nemůžu se té krásy nabažit.
Pozdě odpoledne odjíždíme a zastavujeme se ještě na jednom neobydleném ostrůvku. Jsme už ale tak zmožení mořem a sluncem, že chodíme po pláži jako mátohy a do vody nás to ani neláká.
Po příjezdu na Besar a sprše začínáme cítit, co na kůži napáchalo slunce. Krém s faktorem 20 byl skutečně nedostačující. Začínají mne pálit i oční víčka (za několik dnů vypadáme všichni jako malomocní, kusy kůže z nás přímo opadávají).
Někteří odvážnější jedinci se ještě vydávají na prohlídku místní džungle s jedním z domorodců, já ovšem sténám v chatce a mažu na sebe všechny možné krémy. Večeře je dnes také ještě ostřejší, takže už nás pálí nejen povrch těla, ale i všechno uvnitř.
Po ujištění obyvatel ostrova, že v noci nám do chatky žádné zvíře nevleze, necháváme okenici otevřenou. Je to tak daleko příjemnější. I švábi nás nechávají žít a radši se před námi skrývají.
Ráno je opět úžasné. Bohužel po snídani odjíždíme. Na Besar i Rawu jsem se ještě jednou vrátila. I když to vypadá, že jsme zažívali samé útrapy, byl to jeden z mých nejkrásnějších výletů.
Nový komentář
Komentáře