607035b36ff5acl.jpg
Foto: Lída Pohlová

Kdy se u vás objevily první zdravotní problémy?
O své nemoci jsem se dozvěděla úplnou náhodou. V osmi letech mě začala bolet noha a první nádor jsem měla právě v ní. Ale než se na něj přišlo, trvalo to. Od osmi do dvanácti jsem chodila s rodiči po doktorech. Zkoušeli jsme různé vodoléčby, elektroléčby, rehabilitace, masáže, dávali mi nohu do sádry apod., ale na rentgenech nebylo nikdy nic vidět a žádná procedura nepomáhala. Kromě rodičů už mi nikdo ani nevěřil, že mě to bolí. Poslali mě i k psychologovi, jestli častými návštěvami doktorů neutíkám od školních povinností nebo jestli mě někdo nešikanuje. Přitom já bych byla mnohem radši ve škole než v čekárně a v ordinaci. Ve dvanácti jsem navštívila chirurgii v Telči, kde mi paní doktorka nohu prohmatala a řekla, že tam nejspíš bude něco, co je potřeba vyoperovat. A byl to nezhoubný nádor. Šel ven, ale noha mě bolela pořád a na kontrolách mi tvrdili, že jde o pooperační změny. Jenže bolest se stupňovala. Nejdřív vystřelovala ke kotníku, potom k lýtku, a nakonec až ke kyčlím.

A co bylo dál?
Potom na střední škole jsem se jednou při plavání v bazénu do té nohy uhodila o schůdky a vyrostla mi na ní boule. Na neurochirurgii mě poslali na magnetickou rezonanci a zjistili, že je nutná další operace. Při ní vyšlo najevo, že nádor je tentokrát zhoubný. Tehdy mi bylo sedmnáct let. Čtvrtého srpna 2003 mě poslali do Prahy a začal se mi měnit život. Během týdne jsem v Motole podstoupila vyšetření celého těla a zjistili mi metastáze v plicích. Začala intenzivní léčba, ale ještě před ní jsem musela na další operaci s nohou a hrozila i amputace. K té naštěstí nedošlo. Chodila jsem na chemoterapie a mělo to být tak, že budu vždycky týden v nemocnici a další dva týdny doma, ale bývalo mi opravdu zle a naměřili mi špatné hodnoty krve, takže jsem první půl rok v podstatě strávila v Motole.

Jak jste to zvládla?
Naštěstí tam se mnou byl tatínek a se vším mi pomáhal. Když nemohl on, zaskočil za něj bratr, který kvůli mně přerušil vysokou školu. A když jsem mohla domů, tak tam o mě zase pečovala maminka, sestra s dětmi jezdila na časté návštěvy apod. Úplně tak špatně na to období nevzpomínám, v nemocnici jsem si udělala i kamarády. Takhle jsem strávila zhruba rok a po něm se zdálo, že je všechno super.

Ale zřejmě nebylo.
Dlouho to nevydrželo. Musela jsem chodit na preventivní kontroly a po roce se znovu objevily metastáze na plicích. Ale tentokrát bylo potřeba ložiska vyoperovat, takže jsem podstoupila svoji první operaci plic. Od té doby jich mám za sebou zhruba deset různě rozmístěných v čase. Někdy jsem byla v jednom roce třikrát, jindy jsem měla tři roky pauzu. Mezitím samozřejmě proběhly další chemoterapie. Noha už je v pořádku, ale řeším plíce. Celkem se léčím už osmnáct let. Prognóza byla velmi špatná, ale síla pozitivního myšlení asi zvítězila.

Vaše zdravotní problémy jsou tedy důvodem, proč nemůžete odnosit miminko?
Ano. Při operacích mi vždycky vzali trochu plicní tkáně, takže pokročilé stádium těhotenství bych nemusela udýchat. Některé chemoterapie mi poškodily srdíčko a lékaři se báli i případných hormonálních změn.

Miminko vám odnosila náhradní matka, neuvažovali jsme s manželem nejdřív o adopci?
Uvažovali, ale mezi prvními požadavky pro adopci je zdravotní stav. Kdyby si někdo přečetl moji diagnózu, asi by se dost divil, že ještě žiju. Vnitřně mi bylo jasné, že nemocnému člověku asi nikdo dítě nesvěří, když je tolik jiných párů. Oslovili jsme i známou, která pracuje v dětském domově, a ta nám také řekla, že si myslí, že je to marná snaha.

cl2.jpg
Foto: Lída Pohlová

Jak jste tedy došli k náhradnímu mateřství?
U paní doktorky na onkologii jsem pořád žadonila, jestli bych přeci jen nemohla mít vlastní miminko. Řekla mi, že si musím rozmyslet, jestli chci mít dítě, nebo jestli chci být živá a zdravá. Myšlenku na náhradní mateřství mi vnuknula tamní sestřička. Nejdřív jsem vyvalila oči s tím, že tohle se děje snad jen v Americe, ale po příchodu domů jsem začala hledat na internetu a kolotoč se rozjel.

Čím jste začala?
Před Vánocemi v roce 2017 jsem si začala zjišťovat prví informace, ale nejdřív na mě všude vyskočil nelegální obchod s dětmi, obchod s bílým masem, ale nic konkrétního k náhradnímu mateřství. Proto jsem se obrátila na sociální sítě, kde jsem narazila na facebookovou skupinu a tam si zjistila všechny potřebné informace. Následně jsem na různých inzertních serverech narážela na poptávku i nabídku náhradního mateřství. Začala jsem na inzeráty pomalu odpovídat a hledat konkrétní ženu. Mezitím jsme si s manželem zašli na kliniku, kde nám tuto službu zprostředkovali.

Co konkrétně?
Prvně nám udělali genetické testy, jestli jsme kompatibilní pár a jestli by po oplození vajíčka nemohla vzniknout nějaká nemoc. Já byla samozřejmě na víc vyšetřeních než manžel, aby se předešlo tomu, že by moje nádorové onemocnění mohlo miminko zdědit. Na některé výsledky se čekalo dlouho, ale naštěstí přišla zpráva, že nic nebrání tomu, aby se použila moje vajíčka a manželovy spermie. Takže jsem podstoupila hormonální stimulaci a odběr oocytů, ze kterých se vytvořila embrya. Ta se opět poslala na genetiku, aby byla stoprocentní jistota, že jsou v pořádku a že by se nám mělo narodit zdravé miminko. Celkově testy trvaly rok.

Pomohla vám klinika i s hledáním náhradní matky?
To bylo na nás. Napsala jsem hodně inzerátů a na mnoho jich odpověděla, ale vždycky to na něčem ztroskotalo. Maminka už byla zamluvená nebo si takhle chtěla řešit finanční problémy apod. Nakonec jsme jednu maminku našli, byla moc sympatická, ale zdálo se mi, že mezi námi prostě něco nefunguje. Manžel říkal, že se v tom moc pitvám, a tak jsme se s ní domluvili. Jenže během těhotenství začala krvácet, ale ani s tím nechtěla na kliniku, protože prý své tělo zná nejlépe. Dopadlo to tak, že v osmém týdnu potratila.

To musela být velká rána.
Byla jsem z toho opravdu unavená a řekla si, že to balíme, že těch nervů a probrečených nocí už bylo dost. I sama náhradní maminka nám napsala, že do toho už znovu nepůjde, protože má nějaké osobní problémy.

Ale dle dcerky Terezky je vidět, že jste to nakonec nevzdali.
Řekla jsem si, že napíšu ještě jeden poslední inzerát a buď se někdo ozve, nebo ne. No, a ozvala se mi Verunka, můj anděl. Už při čtení e-mailů mi byla strašně sympatická, měla stejný černý sarkastický humor jako já. Dokonce nás pozvala na návštěvu, ukázala nám své bydlení, rodinné zázemí a bylo to moc milé setkání. Tak začalo naše přátelství a potom už to vzalo docela rychlý spád. V březnu jsme navštívili kliniku a v dubnu proběhlo oplodnění. Verunka byla ukázková náhradní maminka. Když se jí něco nezdálo, hned běžela k lékaři a o miminko pečovala, jako kdyby bylo její vlastní. Zpočátku se sice zdálo, že se embryo neujme, ale ona dělala všechno proto, aby se to povedlo, dodržovala všechna doporučení lékařů a v prosinci 2019 se narodila Terezka.

Byla jste u porodu?
Já byla přímo na sále a manžel čekal na chodbě. Verunce jsem dělala takového manžela, držela jsem ji za ruku. Porod byl hodně náročný. Když Terezku konečně vyndali z bříška, dali mi ji na prsa a já s ní měla svůj dvouhodinový bonding. Strašně děkuju Verunce za to, co pro nás udělala, protože je to nejvíc, co pro nás kdo kdy mohl udělat.

S náhradní maminkou Terezky jste tedy pořád v kontaktu?
Ano, jsme skvělé kamarádky. Kvůli koronakrizi jsme se sice naposledy viděli o prázdninách, kdy přijela s celou rodinou na návštěvu, ale voláme si, píšeme si, sdílíme radosti, starosti. Já jí posílám fotky Terezky a ona mně zase fotky svých tří dětí.

Nehrozilo, že vám třeba po porodu nebude chtít dcerku dát?
Verunka má svoje tři děti a samozřejmě jsme se jí ptali, co pro ni znamená, že odnosí cizí dítě. Řekla nám, že to má srovnané, že ví, že to není její miminko, ale že je taková hodná teta, ke které jelo na devět měsíců na prázdniny.

Terezce řeknete, že jste ji neodnosila sama?
Sice to ještě nevnímá, ale říkáme jí to už teď. I u soudu nám řekli, že je to naše povinnosti. Navíc žijeme na malé vesnici. Dlouho jsme to tajili, ale když jsme se potom svěřili pár kamarádům, tak se ta informace začala šířit a o manželovi, který je starosta, se říkalo, že čeká dítě s nějakou nosičkou. Museli jsme o tom veřejně mluvit, abychom to uvedli na pravou míru. Vysvětlovali jsme, že geneticky je Terezka naše a Verunka nám poskytla svoji dělohu v podstatě jako inkubátor.

cl3.jpg
Foto: Lída Pohlová

Jak jste nesla, že jste si nemohla sama prožít těhotenství?
Ze začátku mi to bylo líto, ale postupně jsem objevovala i výhody. Sestřenice, která byla v té době taky těhotná, mi třeba z legrace řekla, že aspoň nebudu po porodu unavená a nebudu muset shazovat kila navíc. Nemusela jsem měnit šatník apod. a hned po porodu jsem se mohla Terezce maximálně věnovat, protože jsem nebyla vyčerpaná. Samozřejmě mi bylo líto, že jsem dceři nemohla dopřát mateřské mléko. Nejdřív jsem přemýšlela o kurzu, kde se lze rozkojit, i když žena není těhotná, ale na onkologii mi to nedoporučili. Takže jsem alespoň hledala to nejlepší umělé mléko. Během těhotenství mi Verunka taky posílala nahrávky srdečních ozev a já jsem četla pohádky, které pouštěla bříšku i svým třem dětem, aby si na mě dcera zvykla.

Jak je to náhradním mateřstvím a finanční odměnou?
Když se to špatně vyloží, tak lidé mluví o obchodu s dětmi apod. Verunce jsme uhradili veškeré náklady na léky a celé těhotenství. Poskytli jsme jí cokoli, co potřebovala. Snažili jsme se ji podporovat ve zdravé stravě, takže jsme jí vozili domácí vajíčka, med apod. Absolvovali jsme s ní pravidelné kontroly. Verunka je ale tak úžasná, že v podstatě nic nechtěla. Stačilo jí, že má novou kamarádku.

Jak probíhala právní cesta za mateřstvím?
Ještě před celým tím procesem, jsme oslovili právníka, který se tímto tématem v Česku zabývá. Mluvil s námi o možných úskalích a jak to bude všechno probíhat. Celou dobu za nás zařizoval veškeré formality, aby bylo všechno v pořádku a neporušovali jsme zákon. Právně je matkou žena, která porodí, ale teď už je Terezka naše nejen biologicky, ale i papírově.

Jaké procedury tomu předcházely?
Po porodu jsme navštívili OSPOD v místě bydliště náhradní maminky a sepsali protokol, že miminko půjde k nám. Následně k nám domů nějakou dobu chodily kontroly. Všechno to byly skvělé a milé paní a bylo jim jasné, že Terezku milujeme, a že o ni budeme pečovat, jak nejlépe umíme. Po šestinedělí se šla Verunka s manželem Terezky vzdát a běžela tříměsíční lhůta, kdy si to mohli rozmyslet. Potom byl první soud. Během něj byli zbavení veškerých práv na Terezku, po soudu běžela další půlroční lhůta, kdy jsme byli zkoumaní, jestli jsme dobrými rodiči. Následoval druhý soud, kde nás za rodiče prohlásili. Takže nejdřív byla Verunka Terezčinou maminkou, potom byla Terezka papírově v péči OSPODu a teď jsme rodiči my s manželem. Došlo ke změně rodného listu.

Takže žádné komplikace?
Všichni nám vycházeli vstříc a moc mě potěšilo, že nám do posudku napsali, že Terezka by se nikde neměla tak krásně jako u nás.

Je něco, na co třeba právo tak úplně nemyslí?
Je u nás nedořešené, že Verunka nemohla čerpat mateřskou ani rodičák a já mohla rodičák čerpat, až když bylo Terezce půl roku a přišlo rozhodnutí o předběžné péči. Takže náhradní maminku ani biologickou maminku stát dlouho nepodpoří. Přitom Verunka měla po porodu zdravotní komplikace. Všechno je tedy jen na rodině, která by měla mít dost našetřeno, než se do toho pustí.

Zvažujete do budoucna další dítě?
Nikdy neříkej nikdy, ale Verunka už by nám druhé miminko odnosit nemohla. Lékař to nedoporučil a v tuhle chvíli si nedovedu představit, že bych sháněla někoho jiného. Ale máme ještě několik zamražených embryí.

Jak péči o Terezku zvládáte? I vzhledem k vašim zdravotním problémům.
Nejhorší bylo šestinedělí. Terezka si musela zvyknout na svět a my zase na ni a její potřeby. Naštěstí mám skvělou rodinu a všichni mi moc pomohli. Pohlídali, když jsem byla unavená, potřebovala nakoupit nebo uklidit. Můj zdravotní stav mě neomezuje, jen se víc zadýchávám a nic neuběhnu. Pan doktor říkal, že na olympiádu už to bohužel nikdy nebude (smích). Ale subjektivně si nepřijdu, že bych byla nějak hendikepovaná. Po sedmi letech jsem byla znovu na operaci plic, protože se objevilo ložisko na plicním obalu, ale v nemocnici jsem strávila jen čtyři dny a tohle odloučení mělo pozitivní efekt v tom, že se během té doby Terezka naučila říkat máma.

Před mateřstvím a koronakrizí jste i navzdory zdravotnímu stavu dle Instagramu hodně cestovala...
V roce 2013 jsem absolvovala operaci plic, kdy mi vzali jejich velkou část. Na kontroly jsem potom docházela na onkologii do Brna, protože jsem tam studovala navazující magisterský obor nutriční specialistky. Tamní paní doktorka mi řekla, že mám nádory všude, ať si užiju Vánoce a po nich přijdu na paliativní chemoterapii. Nedostavila jsem se, protože chemoterapií jsem za sebou měla tolik, že jsem si řekla, že na to kašlu. Místo toho jsem začala cestovat. Mezi lety 2013 až 2019 jsem navštívila 40 zemí světa, a tak nějak jsem před nemocí utekla. Neumřela jsem a vrátila jsem se zpět na svou srdcovou dětskou onkologii do Motola, kde mě neustále kontrolují. Cítím se báječně. Akorát koronavirus mě omezuje v tom, že nemohu cestovat. Těšila jsem se, že ukážu svět svému vysněnému miminku. Zatím jsme byli akorát na Slovensku, ale doufám, že se to brzy zlepší a vyrazíme společně do světa. Nepřipouštím si, že bych umřela nebo se nemohla o Terezku starat. Věřím, že pozitivní myšlení je někdy daleko víc než léčba. I když samozřejmě chodím na kontroly, na operace, dodržuju doporučení lékařů, ale zatím neplánuju zemřít. Doufám, že tu pro Terezku a manžela budu hodně dlouho a že umřu hezky v osmdesáti nebo devadesáti letech na stáří, a ne na rakovinu.

Čtěte také:

Reklama