V dubnu máme 25. let výročí od svatby. Každý rok to slavíme. To se mi líbí. A každý rok střídavě jeden z nás vymyslí nějaký originální program, a ten druhý se nechá překvapit. Letos je na řadě manžel. Prý to čtvrtstoletí musíme pořádně oslavit. Vymyslel tedy i pořádný program. Zaregistroval nás na aprílovou „swingers párty“.

swingers

Noc plná vášně a rozkoší probíhala z 31. března na 1. dubna v jednom známém pražském podniku, lépe řečeno - v jeho podzemí. Podmínkou vstupu byla

1) registrace - o tu se manžel postaral už měsíc dopředu, co kdyby náhodou nebylo „místo“.
2) vstup od osmnácti - bez problému, věk již mnohonásobně překračujeme.
3) žádná sexuální a jiná nemoc - nevím ovšem, jak si to ověřují, nikdo po nás nic nechtěl.
4) vtipný aprílový úbor - což si myslím, že je úplně jedno, jak je vtipný, poněvadž na nás stejně dlouho nevydrží.
5) a nejdůležitější podmínka vstupu - uvolněnost a střízlivost.

V mém případě nemohla být o nějakém uvolnění ani řeč. Žaludek jsem měla až v krku, sevřená jsem byla natolik, že pochybuji, že se „tam“ někdo dostane. „Trapný - vtipný“ oblek jeptišky s holým zadkem také nezabral, poněvadž jeptišek nás tam bylo tolik, že bychom mohly otevřít nový klášter, a co se týká střízlivosti - střízlivou mě nedostanou!Doma jsem se posilnila pravou moravskou slivovicí, abych si už dopředu vydezinfikovala ústa, zlikvidovala případné bacily - a také dechem odradila co nejvíce „zájemců“.
Slivovici jsem však mohla v domácím rozpočtu klidně ušetřit, neboť hned při vstupních dveřích visela obrovská cedule - konzumace alkoholu zdarma. No, zdarma, já bych to definovala spíš - zahrnuto v ceně, a to nemalé. Za tu cenu bychom v jiném podniku mohli konzumovat i 14 dní.

Panebože, co já tady dělám? Já, taková zastánkyně manželské věrnosti. Že já blbec na to přistoupila! A vůbec, proč zrovna swingers párty? Copak mu už nejsem dost dobrá? Určitě mě už nemá rád, jinak by mě „nepředhodil“ jinému. Určitě se mu už nelíbím, touží po jiné Po černovlásce nebo po blondýně. Sakra, proč tedy vyhazuji peníze za barvy na vlasy? Každý rok mám jinou barvu, abych mu nezevšedněla. Na druhou stranu, dodnes se nevyjádřil, ve které se mu líbím nejvíc. Teď jsem zrovna zrzka. Prý jsou to největší vášnivky! Určitě si to myslí i ten pupkoun v rohu, co se na mě šklebí.

Hlavou mi koluje tisíce myšlenek. Jsem nervózní. Ještě, že je všude taková tma a nejdou vidět mé nedostatky. Počínaje ne zrovna plochým břichem, rýsujícími se metličkami na nohou či nedokonalou manikúrou a pedikúrou. Dokonce jsem nestihla ani solárko, jak vidno, jsem asi jediná! Všichni jako by se právě vrátili od moře. A jedna taková Pamela, jako vystřižená z Pobřežní hlídky, si to míří rovnou k nám. Můj manžel je pořád krásný chlap, začínám šíleně žárlit. Já ho nikomu nedám! Ale musím uznat, že je fakt moc krásná! A určitě tu není poprvé. Kdo ví, jak vypadá její partner, tedy jestli tady vůbec nějakého má. Panebože! Už ho vidím, vlastně vidím v té tmě jenom jeho lesklé zuby a oči! Je černý jako reklamní panáček z Kofily. A už vidím i něco jiného. Proboha! To není člověk, to je kůň! Začínám se třást. Ne vzrušením, ale děsem. „Miláčku, kde jsi? Já chci domů!“ Není tady, odvedla si ho ta rajda. A Bůh ví, kde skončím já. Už je vidím, mávají na nás. Spolu s nimi tam sedí, to není možné, že by i vietnamský prodavač z rohu naší ulice? Kdo to má poznat, oni jsou všichni stejní. Je převlečen za posledního císaře a na „posvátném místě“ má vyříznutý otvor, v něm na rozdíl od afrického bratra téměř nic. Není to náš prodavač. Zato vedle něj sedící Lotosový květ už jsem určitě někde viděla. Netušila jsem, že zde bude mezinárodní sestava. Zlatí čeští kluci. Kde jsou? Snad raději uteču do druhého rohu k onomu pupíkatému pánovi, to bude určitě Čech!

Za hudby „Frankieho z Hollywoodu“ se pomalu uvolňuje zábava. A uvolňují se i mravy. „Nééé, já nechci!“ Zavřu oči. Vzápětí je otevřu. Vedle mě leží můj miláček: „Dobré ráno, lásko, jak jsi se vyspinkala? Copak se Ti zdálo? Dnes máme výročí svatby, mám pro tebe překvapení.“