Nemám ráda sníh, mráz a vůbec – zima by nemusela existovat. O to víc mě udivilo, když kamarádka přišla s nápadem vyrazit na víkend na hory. Nelyžuji, ani běžky nemusím. Ostatně, stála jsem na nich naposledy v sedmé třídě na lyžáku. Moje prvotní rázné „v žádném případě“ ale záhy vystřídala zvědavost. Aby ne, pod příslibem, že jde o čistě nelyžařský výlet. Co se asi tak dá jiného v Orlických horách dělat?

Vítejte v Deštném

Z okna vytopeného auta vypadala zasněžená krajina romanticky a já se přistihla, že se jí kochám. To už jsme se blížily k naší destinaci – Deštnému v Orlických horách. Čekala tu na nás novotou vonící chatka – apartmánový dům, jak mu v Resortu Alfa říkají. Moje obavy, že budeme odstřižené od samotného hotelu, kam mě kamarádka nalákala na wellnes služby typu vyhřátá venkovní káď či sauna, se naštěstí rozplynuly. Náš patrový příbytek stál nedaleko. Ideální rodinná dovolená, napadlo mě. Asi nejvíc mě okouzlila krbová kamna s přichystaným dřevem. Jen zatopit! Ale na to teď nebyl čas. Deštné

 

Jak se pralo v první automatce?

Deštné

Hned po ubytování jsme se vypravily do centra Deštného. Pravda, nezabloudili byste tu. I když je to prý jedno z největších lyžařských středisek Orlických hor, působí jako větší poklidná vesnička. Však má také pouhých 550 stálých obyvatel. Živo je hlavně kolem sjezdovek. Místní Skicentrum Deštné se sice těší velké oblibě, my ho ale podle domluvy míjíme obloukem. Máme namířeno do místního muzea zdejších zimních sportů, turistiky a řemesel. Pokud byste, jako my, čekaly jednu místnost s pár exponáty, spletly byste se. Několik pater s historickými kousky pocházejícími od místních obyvatel nás nadchly. O to víc, když jsme si na ně mohly také sáhnout a vyzkoušet si například, jak se obsluhovala první automatická pračka nebo jak trénovali záchranáři horské služby na běžkařském trenažéru.

Čaj? Šípkovej!

Kručení v břiše nás vedlo rovnou za nosem. Do Penzionu Kozí Chlívek. Stylová stavba s restaurací ve dřevě působí neuvěřitelně rodinně. Jen si představte ten obrázek - za pecí si hrají v dětském koutě ti nejmenší, voní tu šípkový čaj a na jídelním lístku si můžete vybrat ze staročeských pokrmů, jaké tu vařívaly místní prababičky. Co si tu ale rozhodně nezapomeňte objednat, to jsou koláče. Ještě teď se mi při vzpomínce na ně sbíhají sliny.

Trocha adrenalinu? Proč ne!

S plným žaludkem a po dvou svařácích jsem se nechala přesvědčit k troše adrenalinu na sněhu, který přímo u penzionu nabízeli. Projížďce na sněžném skútru. Ne, neřídila jsem já, ale zkušený instruktor, kterého jsem se pevně držela, když jsme po místních planinách uháněli prý až osmdesátikilometrovou rychlostí. Nádherný zážitek! A ty výhledy z vrcholků kopců, kam jsem se nemusela trmácet pěšky…

Deštné

Ateliér jako z pohádky

Deštné

Za odměnu jsem dostala další svařák, ohřála se za pecí a hurá do Ateliéru Zvonaře a Hrnčířky. Už jen cesta sem, po místní „Staré cestě“ kolem potoka a zasněžených pastvin s koňmi, mě nadchla. A co teprve stará roubenka, v níž umělci sídlí? Uvnitř na nás čekala, kromě krásných výrobků, opět vyhřátá pec. Ty hory se mi začínaly vyloženě líbit. Opřeny o ni jsme se zájmem poslouchaly příběhy pana Šedy, zdejšího mistra zvonaře. Zajímavé povídání nejen o historii řemesla doprovázené plápoláním ohně nás příjemně ukolébalo. Ale ne na dlouho. Možnost vyzkoušet si vyrobit rolničku a pomalovat hrníček jsme si samozřejmě nenechaly ujít. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to zvládnou i méně šikovní jedinci. Byla už tma, když se s námi Šedovi loučili za tónů jejich chlouby – unikátní venkovní zvonkohry.

Deštné

Výprava do Rokytnice

Druhý den jsme měly v plánu výlet do Rokytnice. Cílem byla Sýpka – Muzeum Orlických hor. Zapomeňte ale na klasická muzea. Tahle citlivě zrekonstruovaná budova z první poloviny 19. století má prostě svůj genius loci. A tak vás kromě expozice nadchne i vzdušný a díky prosklenému světlíku v hřebenu střechy také prosvětlený prostor. Muzeem „prorůstá“ strom, na němž si v jednotlivých patrech můžete prohlédnout přes 50 zvířecích obyvatel místních lesů. Kromě fauny a flóry tu poznáte také zdejší dávno zaniklá i dosud živá řemesla. Nejen děti tu zabaví interaktivní hry a kvízy. Nebo možnost posadit se v podkroví a pod dřevěnými trámy si některé z řemesel rovnou vyzkoušet. Nepřeháním, když řeknu, že jsme tu vydržely dlouhé hodiny.

Deštné

U Rampušáka na obědě

Rokytnice je jedním z mála míst, kde zůstaly zachovány původní měšťanské domy a chalupy. Do jednoho z nich jsme také nakoukly. Přiznávám, byla to zase restaurace. Respektive Pension U Rampušáka. Nese název podle zimního vládce a ochránce Orlických hor, jehož podobizny tu na vás vykouknou z každého rohu. Pokud sem zavítáte, určitě zkuste místní specialitu – pečená uzená žebra. Ale jen pokud máte skutečně hlad, nebo se s někým můžete podělit. Na porcích tu nešetří.

Deštné

Ať se práší za sáněmi

Náš pobyt v Deštném se pomalu chýlil ke konci, ale jakožto milovnice zvířat jsme si nemohly nechat ujít projížďku se psím spřežením. Zdejší Tým saňových psů Orlice se sice v první řadě věnuje profesionálním závodům, ale rádi zde vyjdou vstříc i zážitků chtivých turistů. My se sice povozily v saních jen po blízkém okolí, ale prý není problém domluvit si i delší trasu, například kolem nedaleké Masarykovi chaty na Šerlichu. Pokud se na psí spřežení raději díváte, přijeďte se příští rok podívat na prestižní mezinárodní závod Šediváčkův Long, pravidelně se tu koná v lednu.

Deštné

Hory, kterým vládne žena

Po cestě domů dávám kamarádce za pravdu – na hory se nemusí vždycky jen za lyžováním. A taky přiznávám, že už se těším na březen. Vrcholí tu prý lyžařská sezona, ale to není ten hlavní důvod. V polovině března (14. 3.) se tu konají Zimní slavnosti v karnevalovém kabátě, kdy Rampušák předává své panování nad Orlickými horami. Přes léto je pak jejich patronkou princezna Kačenka. Podle některých pověstí je Krakonošovou dcerou a Rampušák je jeho zetěm. Kdo ví. Každopádně Kačenčiny hory, jak se těm Orlickým někdy říká, jsou jedinými v Čechách, kterým vládne žena.

Deštné

TÉMATA:
DOMA