Seznámili jsme se, když bylo mé budoucí ženě 18 a mně 23 let. Zrovna odmaturovala a dostala se na vysokou školu, kde měla studovat španělštinu. Jenže ještě než stihla dokončit první ročník, otěhotněla. Já jsem děti chtěl, měl jsem tehdy docela dobrou práci v jedné reklamní agentuře.

Moji rodiče vlastní vilku a nabídli nám, že si můžeme zrekonstruovat půdu. Tak jsme si vzali půjčku, a než se narodil první syn, měli jsme maličký dvoupokojový byt s kuchyňkou hotový. Když bylo Matějovi něco přes rok, moje žena začala mluvit o tom, že by se ráda vrátila do školy. Chápal jsem to a rozhodl jsem se ji podpořit, navíc švagrová byla v té době na mateřské, a tak jsme měli výpomoc na hlídání.

Pak Petra znovu otěhotněla a těšili jsme se na další miminko. Ačkoli měla zrovna v té době před sebou několik důležitých zkoušek. Já jsem byl v té době hodně v práci, protože reklamka se hezky rozrůstala a o naše služby byl zájem. Petra také trávila hodně času studiem, takže jsem měl dojem, že mě vlastně ani moc nepostrádá. Malá Blanka byla navíc takové to usměvavé miminko a připadal jsem si jako ten nejspokojenější muž na světě.

Takhle v pohodě uběhly asi tři roky. Petra dokončila svá studia a pak odjela na půlroční stáž do Madridu. Oznámila mi to, jen tak při večeři, s tím, že pokud má být ve svém oboru dobrá, nejde to jinak. Sice jsem věděl, že se mi po ní bude hodně stýskat a že ji budou postrádat samozřejmě Matěj a Blanka, ale chápal jsem její touhu něco dokázat.

Když se vrátila, byla jako vyměněná. Pořád jakoby zasněná, přišlo mi, že mě i děti vnímá tak nějak napůl. Ale přičítal jsem to tomu půlročnímu odloučení a ani jsem po ničem nepátral. Jednou jsem přišel domů a Petra mi oznámila, že si musíme promluvit. Řekla mi, že mě nesnáší, že jsem jí odporný a že začala chodit se svým o dva roky mladším spolužákem.

Samozřejmě s ním byla na té stáži. A že se chce okamžitě rozvést. Stál jsem v kuchyni jako opařený a lapal jsem po dechu. Nevím, proč mi naskočila vzpomínka, jak jsme asi před čtrnácti dny leželi v posteli a bavili se o tom, že bychom mohli mít ještě jedno dítě… Prostě mě ani nenapadlo, co Petra plánuje. S tím rozvodem to myslela vážně. Už měla sepsanou i žádost, uvedla tam nepřekonatelný odpor.

Pak mě ale dostala. Řekla mi, že když jí umožním, co nejrychlejší rozvod, vzdá se dětí. Já jsem hodně stál o svěření dětí do péče, takže jsem souhlasil. A tak nás asi po půl roce rozvedli. Taky po mě chtěla polovinu docela hodnotných knih, které jsem zdědil po jedné mé příbuzné, vyplatit polovinu za byt a auto atd. Připadal jsem si jako ten pohádkový osel, co z něj padaly ty zlaťáky. To nejlepší mělo ale ještě přijít.

Petra se svým novým partnerem odešla do svého milovaného Španělska, kde si oba dva sehnali práci. Matěje a Blaničku vídá dvakrát do roka, vždycky na čtrnáct dní. Kdykoli si na ni vzpomenu, je mi z ní zle. Chápu, že mohla odejít ode mě, možná jsme se k sobě opravdu nehodili, ale nechápu jak se mohla takhle vykašlat na děti. Stojí mě to docela dost úsilí, pořád jim věrohodně vysvětlovat, že maminka je má ráda…