Foto: Lucie Šafářová - design
Co byl ten okamžik, kdy jste si definitivně řekla: „Takhle už to dál nejde, z korporátu odcházím“?
Ono to vlastně bylo tak, že jsem postupně byla se třemi dětmi na rodičovské a pak mi psali z firmy kdy se vrátím. Takže jsme to doma začali řešit a vlastně jsem zjistila, že to nemůžeme logisticky zvládnout při manželově vytížení, děti by byly v družině poslední a nedovedla jsem si představit sedět do pěti hodin v práci. Takže jsme se rozloučili a řekla jsem si, že zkusím rozvinout co mě baví.
Co vám na životě v korporátu vadilo nejvíc, a co naopak byla zkušenost, kterou si z něj dodnes nesete?
Korporát je super jako start. Člověk je nabušený z vysoké školy, má chuť se předvést a být oceněn. Mě osobně nejvíc vadí prosezené hodiny na meetingách, které jsou ne vždy efektivní. Každá firma, kde jsem pracovala to měla jinak nastavené, frustrující je, když potřebujete pracovat, ale sedíte dvě hodiny na meetingu, ze kterého vám patří patnáct minut. Pochopitelně je dobré „držet hubu a krok“ a čím je člověk starší plus moje povaha to prostě nejde.
Kdy jste poprvé měla pocit, že nábytek, který jste sama renovovala, má „duši“ a není to jen kus dřeva?
K nábytku mám specifický vztah už od začátku. Vždy mě napadalo, kolik toho to, a to křesílko zažilo, u kolika bylo rozhovorů. Když mi začali známí říkat, že je to super, jestli jim také očalouním křesílko nebo jestli je naučím zrenovovat komodu – najednou máte pocit, že vám dávají důvěru a že to asi za něco stojí.
Jaké to bylo poprvé, když jste vyměnila kancelářský kostýmek za brusku a barvy, spíš osvobozující, nebo děsivé?
Právě tím, jak to nebylo naráz, ale byly mezitím ty roky na mateřské, tak mi to ani nepřišlo. Zjistila jsem, že mi vůbec nevadí být sama (asi s věkem), ale pak když jdu do terénu tak se ráda zkulturním a nalíčím. I když třeba jen jedu pro děti do školy. Pokud jde o brusku, člověk je zaprášený, to je asi ta nejšpinavější část, takže to se snažím eliminovat do jednoho dne – zbrousím všechny područky a nohy od křesel, nebo celou komodu.
Máte nějaký svůj vysněný kousek nábytku, na který zatím čekáte, že se k vám dostane?
Miluji Halabalovy H269. Přála bych si pracovat s více tak nádhernými kousky, ale jsou tak drahé, že jich moc není.
Říkáte, že práce je pro vás terapie. Co se vám honí hlavou, když brousíte nebo čalouníte?
Nejúžasnější je šití. Ruční šití je meditace. Právě že se mi nehoní hlavou nic, musíte se částečně soustředit na utahování a tak, ale zároveň já osobně jsem vyklidněná – to je v podstatě i to, proč jsem to začala dělat. Máte čistou hlavu. Nepřemýšlíte o tom, kdo vám vadí v kanceláři anebo kdy je deadline na tabulky.
Jak reagují vaše děti na to, že maminka doma čaruje se starými křesly a komodami?
Mají tendenci se vyjadřovat k látkám. Čím víc bláznivé, tím se jim to líbí více. Občas brblají, že si nemůžou vytáhnout svá kola z garáže, protože jsem zrovna přivezla pár křesel.
Který projekt pro vás zatím byl největší srdcovka, a proč?
Křeslo s ptáčky – smaragdově zelený samet – kdy máte pocit, že jste fakt v lese.
Řekla jste, že monotónní zakázky odmítáte. Jak poznáte, že je kousek ten pravý, který stojí za vaši energii?
No člověk potřebuje pracovat, takže ne vždy k tomu lze takto přistupovat. Ale samozřejmě chci dělat jen hezké věci, na které když se kouknete tak je to radost pro oči. Bohužel takové látky jsou extravagantní a drahé a není zase tolik klientů, kteří je chtějí natolik, že jsou ochotni je zaplatit.
Jak se vám daří skloubit kreativitu s praktičností podnikání, třeba když musíte řešit finance, logistiku nebo marketing?
Člověk chce dělat krásné věci, ale musí si spočítat, kdy se to ještě vyplatí. Koupit vzácná křesla v nerenovovaném stavu se dají, i je mám v garáži, ale nemá cenu je očalounit a čekat na zákazníka – protože křesla za sto tisíc si už člověk chce nadiktovat opravdu podle svého gusta. Aby mu perfektně ladila do interiéru. Takže mám doma např. H269 cenný pár ale čekám, až se ozve náročný zákazník, že je chce, a podle něj je udělám.
Co vás dnes, po všech zkušenostech, nejvíc žene dopředu?
Krásný výsledek. Radost lidí, co si u mě něco objednali. Fotky, na které se teď zpětně podívám – kolik už jsem toho vytvořila. A v neposlední řadě to, že se mám stále co učit a stojím si za tím, že je to terapie.
Kdybyste měla dát jednu radu někomu, kdo stojí před podobným rozhodnutím, odejít z jistoty a jít za vášní, co by to bylo?
Mě pomohlo to, že jsem to opravdu mohla začít dělat jen pro radost. Nepotřebovala jsem hned nahradit korporátní plat. Takže jsem neodešla z jistoty, a to s dětmi ani nejde. Upřímně, cesta je pomalá, než se o vás lidi dozví atd. takže vím, že třeba kolegové dělali part time v korporátu a part time zkoušeli podnikat takto, v tom, co je baví.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Ten lev - to je doslova peklo
Ještě kdyby tak měla vkus.
Mohl to být krásný nábytek, nebýt těch divoce barevných kreací. Ale tak jestli ji to uživí... 