V průběhu trvání manželství platí, že se mají mít oba partneři přibližně stejnou životní úroveň. Říká se tomu vzájemná vyživovací povinnost. Jenže ta někdy nepřestává platit ani v případě, že se jejich cesty rozejdou. Po rozvodu může jeden z manželů žádat svého lépe situovaného ex o přiměřené, pravidelné (nebo i jednorázovou) finanční injekce. Má to ale svá pravidla.

Foto: Shutterstock

Když se nemůžete sama živit…

„S bývalým mužem jsme byli spolužáci z vejšky. Zatímco on se po škole věnoval své profesi, já zůstala doma s dětmi a starala se o domácnost. Odmítal, abych chodila do práce. Prý jí mám dost doma, argumentoval. A já hloupá ho poslechla. Jenže se se mnou teď po pětadvaceti letech rozvedl a já si najednou potřebovala najít zaměstnání. Bezúspěšně. Jak jistě chápete, o ne zrovna mladou ženskou bez jakékoli praxe nikde nestojí,“ svěřuje se Alena (51), která ale peníze na samostatný život potřebovala. A tak na radu právničky požádala soud, aby rozhodl o nařízení vyživovací povinnosti jejímu exmanželovi, který si nežije vůbec zle. A dočkala se. 

Jak říká občanský zákoník (zákon 89/2012 Sb.): není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.

Dalším dobrým příkladem, kdy soud přiznává nárok na výživné, je neschopnost uživit se bez pomoci bývalého manžela kvůli zdravotním komplikacím vzniklým rozvodem, nebo kvůli nezbytné péči o společné dítě.

Věděla jste, že o přiměřené výživné pro sebe můžete žádat i v případě, že jste s bývalým partnerem nebyli sezdáni, ale jste s ním těhotná, případně spolu už máte dítě mladší dvou let?

Buď se dohodnete, nebo rozhodne soud

Nárok na výživné ani jeho výše nejsou dány automaticky, či podle tabulek. Pokud se dvojice nedohodne, rozhoduje soud. Ten pak přihlíží třeba na to, jak dlouho manželství trvalo a jak dlouho už je rozvedeno. Nárok na výživné totiž může trvat maximálně tři roky po rozvodu. A končí dnem, kdy už podmínky nesplňujete nebo uzavřete manželství nové.

Soud bere na zřetel třeba i to, zda:

  • si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka,
  • si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,
  • se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,
  • se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo
  • je dán jiný obdobně závažný důvod.

Trest za nevěru

Výživné nemá za cíl dorovnat životní úroveň toho partnera, který je na tom po rozvodu hůř, na úroveň bohatšího ex. Je jen tak vysoké, aby mohl žadatel vyžít. Jinak tomu ale může být v případě, že jste se nerozvedla vlastní vinou, například kvůli manželově nevěře. Pak se hovoří o takzvaném sankčním výživném.

Ten z páru, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil, nebo s rozvodem nesouhlasil, a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, může navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Podvádět se tedy nevyplácí.

Jedinou výjimkou, kdy práva na výživné pozbýváte, je případné domácí násilí vůči svému ex.

Jak o výživné požádat?

Přiznání výživného řeší okresní soud, k němuž bydlištěm náleží žalovaný (ten, kdo má výživné platit). Kromě všech nezbytných nacionále musíte v žádosti uvést i všechno to, podle čeho bude justice rozhodovat. Od podrobností o vašem manželství, přes osobní či majetkové poměry v rodině, až po důkazy ukazující na oprávněnost vaší žádosti. Musí být zkrátka jasné, kolik a proč požadujete. Nejlépe ale uděláte, pokud svou žádost svěříte do rukou právníků.

Čtěte také: