Nepíše se mi to zrovna lehce, ale možná mi někdo z Vás poradí, nebo třeba jen pomůže pochopit, co bylo špatně.

S manželem jsme se poznali na střední škole a jak už to tak bývá, byla to láska jako trám. Neuměli jsme si jeden bez druhého život představit. A zatímco já se po maturitě vydala na vysokou školu, on zamířil na vojnu a později do práce. Naše láska přestála i toto odloučení a ve chvíli, kdy jsem kývala se slzami v očích na romantickou nabídku k sňatku, jsem si myslela, že přestojí úplně všechno.

Pravda, jedinou vadou na kráse naší lásky byl můj vztah s jeho rodiči. Velmi těžce totiž nesli, že jejich synek neudělal vysokou a já jsem podle nich výš než on. Moc jsem nechápala jejich pokroucený žebříček hodnot, ale tolerovala jsem to, byli to přeci jen jeho rodiče.

Svatba byla opravdu nádherná. Skutečný den D, po kterém každá holčička sní už od mateřské školy. A následující život taky. Ze stavebního spoření jsme si koupili byt, ze kterého jsme si pomalu, postupně, jak byly peníze, udělali útulný domov. I já nastoupila do práce, takže jsme si začali opravdu užívat života. Peněz bylo dost, vídali jsme se s kamarády, jezdili jsme na výlety, chodili na večeře i do kina. Samozřejmě, že jsme se taky hádali, ale všude je něco. Navíc to nejčastěji bylo právě kvůli jeho rodičům.

Když jsem otěhotněla, byla jsem na vrcholu blaha. Na miminko jsme se začali těšit společně. A společně jsme také chodili na všechny kontroly, společně jsme viděli poprvé naše miminko na ultrazvuku, společně jsme zvládli porod.

Ale už v době, kdy jsem byla těhotná, začaly naše neshody. Občas jsme se pohádali a hádku obvykle končili mým pláčem a jeho třísknutím dveřmi. Naivně jsem si říkala, že miminko snad stmelí dohromady nás všechny. V porodnici jsem si doslova užívala každou minutu, vychutnávala si pocit štěstí z právě narozené holčičky i časté návštěvy manžela. Bylo mi krásně a zdálo se mi, že nad naší láskou se zase rozsvítilo sluníčko. Nevěřila jsem kamarádce, když mi zaujatě líčila bujaré oslavy narození naší malé, při kterých se mělo dít cosi, co jsem odmítala i jen přijmout jako pravdu.

Domů jsem se vracela s miminkem v náručí a s úsměvem na rtech. Ale manžel se začal chovat jinak. Trávil spoustu času v práci a já byla na všechno sama. Na tu třetí noc doma asi už nikdy nezapomenu. Ve dvě v noci, kdy jsem se snažila utišit hladovou holčičku, pípnula manželovi zpráva na mobil. Ten se ze spaní ani nezavrtěl a mě napadlo něco, co jsem možná nikdy dělat neměla. Přečetla jsem si tu zprávu. Její obsah mi podlomil nohy. „Miláčku, dnešní odpoledne bylo úžasné! Těším se na tebe!“ Dokážete si představit, jak mi asi bylo.

Nebudu to prodlužovat. Na manžela jsem uhodila, ten šel s pravdou ven, že se s tou dotyčnou seznámil už před půl rokem, je mu sympatická a není tak uvědomělá a přemoudřelá jako já. Odešel hned druhý den. Naší holčičce bylo deset dní, když za ním zaklaply definitivně dveře. Přišla jsem o mléko, o iluze i o manžela.

Dnes je to sedm měsíců, co odešel. Podal žádost o rozvod a s novou přítelkyní, kterou jeho rodiče zbožňují, se nastěhoval k nim. Já válčím sama na mateřské a věřte mi, že nebýt přátel a rodičů, asi bych se byla zhroutila. Takhle jsem funkční, ale v srdci mám stále zmatek. Co jsem udělala špatně, opravdu jen to, že jsem vystudovala vysokou školu?…………..  

 
Reklama