Každá maminka malé slečny to jistě zná, nebo dříve, či později pozná. Její malá holčička, dosud si hrající s kostkami, gumovými panenkami a prohlížející si obrázkové knížky jednou zatouží po fenoménu zvaným Barbie.

Ani u nás doma jsme nebyly v tomto směru výjimkou. V době, kdy nás opustila vedoucí úloha Komunistické strany a panáček „Vajíčko“ z televizní reklamy, byly moje dcery přinuceny přijmout existenci panenky jménem Barbie. Každý dětský televizní pořad byl totiž pouhou nudnou výplní mezi dvěma reklamami na tuto „božskou“ hračku.

Ježily se mi vlasy z těch nafintěných, načesaných holčiček, které obdivně hýkaly: „Moje Barbie jde na párty. Wow. Moje Barbie je cvičitelka. Wow. Mám Barbie princeznu, nevěstu, óóó, moje Barbie je manekýna.Wow.“

Dcerky seděly před televizí jako přimražené a bez dechu sledovaly tu úžasnou panenku s velkými ňadry, vosím pasem, s nohama jako čáp a nekonečně dlouhými zlatými vlasy. Bylo jen otázkou času, kdy začne útok. Nejdříve byl opatrný a nesmělý, později se proměnil v již cílený nápor na mé city a především na mou peněženku.

Zákonitě musela přijít doba, kdy jsem rezignovala, vzala třetinu svého tehdejšího platu a šla do obchodu zakoupit svým andílkům každé po jedné „opravdové, od Mattela“. Vybrala jsem dvě úplně stejné, protože jsem chtěla předejít hádkám a závistivým pohledům, že „ta druhá je lepší, než jakou mám já“ U pokladny jsem zaplatila obnos, za který bych si pořídila zimní kabát a s krvácejícím srdcem, které bylo jen chabě utěšováno představou radosti pod stromečkem, jsem kráčela domů.

Vánoční nadšení, pusinkování, děkování a opět pusinkování nebralo konce. Vyměkla jsem a radovala se se svými dcerkami. Je fakt, že všechny ostatní dárky zůstaly téměř bez povšimnutí, čemuž jsem byla docela ráda, neboť nákup “Bárbínek“ mě finančně vycucnul a toho ostatního pod stromečkem opravdu moc nebylo.

A začal náš život s „Bárbínami“. Byla jsem v pokušení zavolat do nějaké reklamní společnosti, aby přišly natočit spot s mými dcerkami, jak si krásně hrají. Možná, že by mi honorář vrátil tu investici, kterou jsem vrazila do těch dvou příšerek. /Těmi příšerkami nemyslím své dcery :o))/

Moje zlatíčka si s panenkami hrála opravdu ukázkově: pořád dokola je převlékaly, zařizovaly jim domeček, česaly je a vzápětí cuchaly, aby je mohly opět učesat. A neustále kolem toho brebentily a výskaly, že jsem jen tiše trnula, kdy z jejich úst vypadne ono známé – wow!!! Barbie byly zkrátka hitem číslo jedna a já jsem se s tím chtě nechtě smířila.

A pak došlo ke katastrofě. V sobotu ráno mě probudil srdceryvný pláč a přerývané škytání, z čehož jsem okamžitě poznala, že se stalo něco strašného. Jako každá matka jsem hned měla v hlavě katastrofický scénář nějakého úrazu s trvalými následky jako je opaření, vykloubení nohy nebo vypíchnutí oka. Ne, neděste se. Nic z toho se nestalo.

Stalo se totiž něco mnohem horšího! Nejcennější poklad mé mladší dcery, hýčkaná a pečlivě opatrovaná panenka totiž přišla o nohu! Nestalo se to úmyslně, byla to „nehoda“, draze zaplacená hořkými slzami a bezbřehým zoufalstvím. Tehdy jsem jako matka – utěšitelka selhala na celé čáře. Přiznávám to bez mučení. V té chvíli jsem totiž neviděla mou zoufale škytající dcerku, ale paragon, na kterém se skvěla ta astronomická cifra. Hnusné, že? Dnes, s odstupem času se za to stydím, ale tenkrát jsem měla v hlavě temno a spustila jsem jak stará hadrmanice.

Když jsem si dostatečně ulevila, vydýchala se na balkóně, vypila tuplovanou kávu a srovnala si adrenalin a tep zpět do normálu, přivinula jsem svou nešťastnou holčičku na hruď a dosáhla jsem nadějného svitu v jejích očích větou: „Tak mi tu panenku přines, zkusíme to nějak spravit.“ Holčinka odhupkala do pokojíku pro svého zbožňovaného mrzáčka a důvěřivě mi ho svěřila k odbornému ošetření. Už nevzlykala ani neštkala, ale upírala na mě svá očka, ve kterých jsem četla naprostou jistotu, že maminka to dokáže.

To malé, naivní a nezkušené stvořeníčko tehdy ještě netušilo, že maminka je naprostý technický antitalent a ignorant. Nebylo v mých silách pochopit a odhalit mechanismus, jakým jsou nožičky přichyceny. Takže jsem pracovala metodou pokus – omyl a trpělivě jsem zápasila s tímto hlavolamem. Od toho, abych s panenkou vzteky nemrštila do kouta mě odrazovala jen moje dcerunka, která solidárně seděla vedle mě a celou operaci prožívala se svou Bárbínkou. Utěšovala jí, že bude určitě brzy zdravá, že maminka je doktorka a už za chvilku jí uzdraví.

Chudák dítě. Za několik okamžiků měla zjistit krutou pravdu o své matce! Ve svých šesti letech byla nucena se vyrovnat se skutečností, že maminka není všemocná a vševědoucí.

Opravdu jsem chtěla tu panenku uzdravit, moc jsem chtěla. Leč, nezdařilo se. V průběhu mého zápasu s jednou amputovanou nohou a trupem jsem pomalu ztrácela trpělivost a jemná, hodinářská motorika se postupně proměňovala ve vzteklé máchání tou nánou ze strany na stranu, rvala jsem jí tu haksnu do kloubu a silou se snažila jí tam zafixovat.

A pak – najednou, ani nevím jak - jsem držela v ruce i druhou nohu té nešťastné panenky a v oněmělém úžasu jsem zírala na tělíčko bez nožiček.

Dcerka ztratila řeč, nezačala plakat ani křičet, jen si potichu posbírala části své milované panenky a pohřebním krokem odkráčela do dětského pokoje.

Je v šoku, napadlo mě. Šla jsem za ní a přistihla jí ve chvíli, kdy ukládala Bárbínku do krabice od bot k věčnému spánku. Druhá dcera seděla na posteli, na klíně chovala svou zdravou panenku a sledovala sestru s neskrývanou účastí. A pak pronesla osvobozující větu: „Neboj, já ti tu svojí budu půjčovat, kdy budeš chtít.“

Malá nešťastnice se na ní předlouze a přesmutně zahleděla a špitla: „Tak jo.“

A já jsem hned v pondělí zašla do obchodu, vzala jsem si polovinu třetiny svého platu a pečlivě vybrala tu nejkrásnější z krásných – opravdových, od Mattela.  

Reklama