Dnes jsem snad poprvé v životě nebyla ráda, že k nám přijela návštěva. Celou dobu mě svrběly prsty a čekala jsem, až odejdou, abych mohla zasednout k PC a napsat svůj příspěvek.

 

Pracovala jsem 10 let v učilišti pro mentálně postiženou mládež. S dětmi jsem za tu dobu prožila mnoho půvabných příhod, z nichž některé jsou naprosto nepřenosné, některé si už jen taktak vybavím. Když ale na této škole i teď, po několika letech, řeknete Katka, všichni vědí, o kom bude řeč, neboť tato dívenka se svými „zápichy“ zapsala do našich pamětí opravdu nesmazatelně. Její bezelstnost a naivita byla úžasná. Často nás přiváděla do situací, kdy jsme nebyli schopni naprosto žádné reakce a prostě jsme museli nechat ten mnohokrát i dost horký okamžik vyšumět…

 

Při exkurzi v zemědělském podniku se přitočila k průvodci, jímž byl mladý pohledný zootechnik: „Pane, můžu se vás na něco zeptat?“ … A poučena nedávno slyšeným výkladem o menstruačním cyklu u dívek se otázala: „Má kráva taky mesturbaci?“ To byste nevěřili, co taková otázka udělá se sebevědomým vysokoškolsky vzdělaným odborníkem…

 

Mě také jednou pořádně vyvedla z míry a nemohu se zbavit pocitu, že od té chvíle nutně musím mít ve svém bydlišti špatnou pověst. V pátek, když děti jely domů z internátu, jsem s nimi měla kus společné cesty autobusem. Když jsem vystupovala a stála přichystaná u zadních dveří, zazněl ze zadního sedadla jasný Katčin hlásek: „Na shledanou, paní učitelko!“ Usmála jsem se: „Na shledanou, Katko, a pěknou neděli!“ „A, paní učitelko, v neděli… v neděli…" Bylo vidět, že Katka usilovně přemýšlí, čím by mě ještě potěšila. Už jsem vystupovala, když jsem ještě zaslechla: „Ať se v neděli zase neopijete!“

 

Při dílenských pracích jsme připravovali materiál pro vazby suchých kytic a stříkali jsme makovice zlatým sprejem. Pomáhala jsem méně šikovnému chlapci, když jsem od Katčina stolu uslyšela: „Paní učitelko, pomoc, POMOC! Katka stála ke mně zády se skloněnou hlavou. Říkám: „Co je, Katko, copak chceš?“ Když se ke mně otočila, málem jsem sebou sekla. Katka vypadala jako malý zlatý skřítek. Spodek nosu, líčka, obočí měla zlatě nastříkané, nad čelem zlatou čupřinu vlasů postavenou do pozoru. „Katko, proboha, cos dělala?“ „Ono mi to vystříklo!“ „Neříkej, že samo!“ „Ono to nechtělo stříkat, tak jsem z toho sundala tu čepičku. Podívala jsem se do té malé dírky a tam byl nějaký drobeček. Tak jsem ho chtěla vyndat hřebíčkem!“ Z obličeje jsme tu pohromu nějak dostaly, ale se zlatou lebkou chodila Katka ještě asi týden.


 

(Trochu se bojím, abych se nesetkala s nepochopením; opravdu není mým úmyslem si dělat legraci z postižených dětí, pouze popisuji příhody, které se skutečně takto odehrály.)

S díky zdraví D

 

Milá D. a jak včera. Opila? Neopila?

 

redakce@zena-in.cz

 

A jaké tu pro vás mám dárečky?

 

Krásné minikabelky, klíčenky Jednoutýdně, Knihu "Mládě - první rok života" , Panthenol forte ve spreji apod. Dárečků je zde prostě dostatek.

Reklama