Mám pouze jedno okno, kterým lze větrat, což znamená, že ostatní mám na frekventovanou ulici, a ta otvírám jen pozdě večer, když provoz ustane.

To jediné, které mám otevřené pořád, je z kuchyně a vede do vnitrobloku k pohledu nic moc, ale naproti v suterénním bytě se dějí věci! Bydlí tam nějaká žena, řekla bych, že je jí tak 35, ale vypadá na 50. No a tato se stará už několik let o zábavu všech, co bydlí kolem.

Ona totiž hodně pije, řekla bych spíš chlastá, je to její věc, ale má malého syna, který teď chodí asi do 4. třídy, a ten to s ní opravdu nemá lehké. Za ty roky, co to pozoruji (podotýkám, že nešmíruji, protože když jsem v kuchyni, ta paní je tak hlučná, že nelze neslyšet), chlapec prochází opravdu velmi „spartánskou" výchovou! Místo jména slyším: ty hajzle, já ti nakopu do prdele, vypadni apod.

Až nedávno jsem se dozvěděla, že se jmenuje Ivan. Ivan je vyhazován z bytu, když si máma někoho přivede, vždy jsou to kamarádi z mokré čtvrti, kteří sotva pletou nohama a Ivan se toulá po ulicích kolikrát až do večera. Někdy se stane, že se domů dobývá, a to praktikuje tak, že se rozběhne proti dveřím a kope do nich, řve na mámu: ,,Otevři, slyšíš!" Někdy otevře, jindy ne, nebo až za dlouho. Kluk roste na ulici a je mi jasné, co z něj vyroste, ale jeho vina to není.
Možná si řeknete, proč nezavolám sociálku, ale já se bojím, v tomhle  jsem srab.

Tak takový mám výhled
Stáňa

Stáňo, to nemáte jediného souseda, který by na ni někoho zavolal? Tohle je vážná věc a vy můžete zachránit lidský život! Doslova a do písmene, možná i dva! Nenechte se přemlouvat a něco proboha udělejte!

Ivana je mi moc líto. Je sice pravda, že z okna je to jiný vesmír, ale i vesmíry se čas od času propojí. Pomozte mu! Ještě není pozdě!

Reklama