Môj otčim je na ňu odkázaný už niekoľko rokov, pretože ho neposlúcha srdiečko.
Pred dvoma rokmi absolvoval 6-hodinovú operáciu srdca.
Už vtedy bola nemocnica, v ktorej ho operovali, v nezávideniahodnom stave, a tak sme boli radi, že ho vôbec chcú operovať, pretože sa mu upchávali srdcové cievy nepretržite, a skoro každý deň odpadával do bezvedomia.
Od tej operácie moja mamina zažíva riadne stresujúce situácie. Veď posúďte sami.
Keď prišla za otčimom deň pred operáciou do nemocnice, našla ho v kúpeľni s holiacim strojčekom v rukách, zakrvavenými stehnami a slzami v očiach.
Mal sa pred operáciou oholiť sám, pretože zdravotná sestra povedala, že tu nie je na to, aby chlapom holila... Otčim má väčšie bruško, a tak mal samozrejme problémy oholiť si dolné partie, to akoby ste obrazne dali slonovi zubnú kefku a pastu a chceli, aby si umyl zuby.
Mamina ihneď navštívila primára a o chvíľu už zdravotné sestričky lietali okolo neho ako lastovičky.
Operácia dopadla celkom úspešne a mamina strávila deň po nej pri otčimovi 5 hodín.
Keď konečne po 5 hodinách zdravotná sestrička prišla a s plnou pusou jedla oznámila mamine, že už musí odísť lebo je tu pridlho, mamina jej ironicky odvetila, že za tých 5 hodín si stihla urobiť rýchlokurz zdravotnej sestričky a všetci pacienti sú s ňou spokojní, takže odísť nemusí, je z nej dokonalá amatérska zdravotná sestrička.
Zdravotnej sestre to vyrazilo dych a celá očervenela.
Operácia však bola len špičkou ľadovca, z ktorého začali neustále padať lavíny, lebo lekári po operácii zabudli za sebou ako sa hovorí upratať.
A tak sa odvtedy otčim ocitol na operačnom stole už 4-krát.
Prvýkrát mu naprávali rebrá, ktoré mu pri otváraní hrudného koša popukali, čo si však nevšimli, a tak sa mu začali zle zrastať a pichali ho do pľúc.
Druhýkrát sa mu potrhalo vnútorné šitie, lebo použili slabé alebo skôr nesprávne nite. 3-krát museli aj nové nite vymeniť, lebo zistili, že otčim má alergiu na látku, z ktorej sú vyrobené a vznikali mu na celom tele vyrážky, takže vyzeral ako malé dieťa s osýpkami.4-krát sa mu zapálila zašitá rana a začal na nej vznikať pruh.
A to ešte nerátame, že pol roka sa mu nechcela zahojiť rana na nohe odkiaľ mu vyberali žily potrebné na výmenu za tie pôvodné vedúce k srdiečku.
Ešte dobre, že na vykonané operácie nedávajú nemocnice záručné listy ako na tovar, pretože by už dávno skrachovali.
Nový komentář
Komentáře
zeva: Nezlob se,ale tomu nevěřím. Fakt ne.
Přeji hodně
a držím
V první řadě přeji taťkovi brzké uzdravení
Moc držím palce.
Jinak musím uznat, že máš prima a moc statečnou maminku.
Tvůj příběh mi vehnal slzy do očí, protože můj táta zemřel ve Fakultní nemocnici v Plzni. Když dostal čtvrtý infarkt, bylo to na WC a podle spolupacienta tam ležel hodně dlouho, než vůbec přišla sestra. Navíc byl onkologicky nemocný, později napojený na dávkovací přístroj. Trávili jsme tam s ním hodně času, takže vím, že kdybychom mu nedali léky, které musel navíc užívat, tak mu je celé odpoledne NIKDO nepřišel dát.
Já mám se zdravotníky špatné
zkušenosti..
Jéžiši, dneska je to samé téma ze zdravotnictví
Já jsem zdravotní sestra a snažím se být ke všem příjemná a ochotná
Všem přeji,aby neměli se zdravotníky problémy
Mezi 15. - 18. rokem mého života jsem ležela velmi často v nemocnicích coby nehorší astmatik na našem okrese.
Bylo tam zvykem, že si pacienti ty péřové (!) polštáře a deky povlíkali sami...
.
Pamatuji si, jak mi, coby 16ti leté, po záchvatek a kopě léků unavené holce sestřička jízlivě před propuštěním řekla: Chceš jít domů? Tak si tu postel převleč, si nemysli, že to za Tebe budu dělat....
A pak, když jsem ležela na znovuotevřeném zrekonstruovaném plicním odd. - dostala jsem hned po ránu infuzi, dokapala mi v okamžiku, kdy ostatní odcházeli do suterénu na snídani a sestra na mne jen z chodby zařvala, ať si to vyndám a jdu za nimi....
A pokud mi nestihla dokapat, měla jsem smůlu - snídani mi nikdo nenechal.
Na kapky do uší, které mi měli tehdy přivézt z lékárny, čekám dodnes
Pan primář byl kapitola sama pro sebe - dennodenně v lihu a po pacientech škemral cigára....
jo, někdy bychom se měli léčit ze zásahu lékařů.. držím palce Adreinu tatínkovi.
To je hrůza, snad už bude taťka v pořádku
. S tím zdravotnctvím je to někdy vážně dobrodružství
misam: sdělím bráchovi, dělá ve Vinohradské nemocnici..
no, já jdu teď v září 24. do Vinohradské na artroskopii - teda mi budou vrtat do kolena, jen na pár dní (doufám!!!), ale taky si o sestřičkách celkem nedělám iluze, i když co jsem zatím poznala ve Vinohradské a v Motole na gyndě a v porodnici, bylo to fajn.. ale radši si všechno budu brát s sebou, případně poprosím
- ovoce, vodu..no a doufám,že to pak nebude moc bolet a nebudu muset otravovat kvůli práškům proti bolesti..
souhlas....
ach jo
To je fakt strašný, jenže nejhorší je, že to není výjimečná situace
. Ono je to taky způsobený dost tím, že na zdravotnictví nejsou finance
Tak můj tchán byl operovaný v Motole. Na nemocnici si vůbec nemůžeme stěžovat, divím se, že ho sestřičky /z větší části ukrajinky/ tak trpělivě ošetřovali /on je fakt nesnesitelný/. Bohužel i u něj je nutná reoperace. Hrudní koš mu tlačí na plíce
Tak moc prosím, Motole vydrž to s ním i tentokrát :-) Přeci jen je to tchán
Fuj, to je strašný, to bych střílela!
Od doktorů raději dál, můj kolega v práci říká, že i když tam jdeš pouze pro recept, jak se jim dostaneš do spárů, najdou ti nejméně deset nemocí, o kterých jsi neměl ani tušení. Proto se lékařům a nemocnici vyhýbá jak čert kříži.
Po přečtení článku dávám za pravdu své babičce, která
vždy říkala: "Jenom se nedostat do rukou doktorům!"
(Vzhledem k tomu, že se tím i řídila, dožila se požehnaného věku 84let zdravá!)