„Syn Petr neměl nikdy se školou zásadní problémy. Učil se docela dobře a hodně věcí si zapamatoval už z hodiny, takže doma nemusel trávit tolik času učením. V loňském školním roce to bylo při online výuce také v pohodě, ale teď je v osmičce a pro mě i pro něj je to očistec,“ líčí Martina.
Foto: Shutterstock
Donutit syna, aby si plnil své povinnosti je pro ni totiž nadlidský úkol. V posledních měsících totiž na Petrovi pozoruje, že tak nějak rezignoval. Při online výuce téměř nevnímá, je mu jedno, skoro propadá a škola ho vůbec nezajímá.
„Pracuju na směny, takže ho můžu kontrolovat jen ve dny, kdy mám noční nebo odpolední. Z postele ho tahám skoro násilím a div ho neprosím, aby si aspoň vyčistil zuby a normálně si sednul k počítači ke stolu a začal pracovat. Když ho donutím, tak se pak stejně válí znuděně po stole. Na některé hodiny se nehlásí vůbec, protože spí a o těch ostatních si píše s kamarády na mobilu nebo hraje hry. Dokonce se začal v pokoji zamykat, abych ho nemohla kontrolovat, takže jsem mu musela klíč normálně sebrat,“ svěřuje se Martina.
Její syn se zhoršil snad ve všech předmětech, z části je na propadnutí, úkolů odevzdává jen zlomek. Po příchodu domů z práce Martina často zjišťuje, že syn strávil celý den v posteli v pyžamu. Školu si třeba zapnul, ale většinu času u ní pravděpodobně stejně spal. Telefonická konzultace s jeho třídní učitelkou nepřinesla žádný výsledek.
Foto: Shutterstock
„Jeho třídní mi řekla, že musím na Petra víc dohlížet, důsledně mu kontrolovat úkoly a případně mu sehnat doučování. Ale že ona s jeho přístupem nic nenadělá. O to všechno se samozřejmě snažím, ale nejde to po dobrém ani po zlém. Když má syn slabší chvilku, svěřuje se mi, že mu chybí kamarádi a chce se vrátit do školy. Jsme z toho už oba úplně vyšťavení. On z distanční výuky a odloučení od vrstevníků a já z toho, že mu musím dělat bachařku. Snad už se děti co nejdřív vrátí do školy a dají se dohromady, nerada bych, aby opakoval ročník. Příští rok ho čekají přijímačky na střední školu,“ uzavírá Martina která vidí v návratu k prezenční výuce jediné světlo na konci tunelu.
Čtěte také:
- S nudou je konec. Množství tipů, jak v lockdownu zabavit děti, poskytuje iniciativa Pro radost
- Rodiče, pozor na jazyk. Věty, kterými dětem zaděláváte na traumata
Nový komentář
Komentáře
Je to peklo. Online vyuka chce z dětí dělat brzo dospělé, odpovědné. Ja sama si vzpomínám a to jsem byla celkem šprt, že jsem sama chtěla se učit někdy kolem 12 let. Myslím to když jsem si byla za své úkoly již plně zodpovědná a mamka mě přestala kontrolovat a učila jsem se proto že jsem věděla že to jednou budu potřebovat. Těď mám dceru skoro 10 let ... je šikovná, zodpovědná ale už je toho moc :-(...
Ona totiž za normálních okolností přeci škola není jen ,,učení,,. Je to o kontaktu se spolužáky, autoritami, vzory....o zklamaní, výhře, o to začít vnímat kde si postojem stojím....tohle vše je pryč...tohle bohužel je to o co přichází a co jim bude za ten skoro rok chybět. Obávám se, že po návratu k normálu spousta dětí bude mít problém třeba v tom se zas zařadit, začít opět navazovat ztracenná přátelství...obávám se, že spousta dětí kvůli tomu může upadnout do psychických problému, obzvláště těch dětí kde není úplně podpora. Já sama jsem už své škole navrhovala že by děti měli mít minimálně jednu hodinu měsíčně tzv. třídní s účastí psychologa školy a prostě si povídat, o situaci a pocitech...tak nějak aby se předešlo tomu co se může stát.
Kéž se stane zázrak a virus si to konečně rozmyslí a dá nám pokoj :-(.
takových dětí jsou spousty...................
Jo jo, tahle ,,výuka" ničí všechny. Rodiče i děti. Je to zvěrstvo. Už ať to otevřou
Další dítě bez otce?
Nemůžu se zbavit dojmu, že valná většina příběhů zde v článcích by se vyřešila, nebo by spíš ten problém vůbec nenastal, kdyby ty děti neměly jenom matku, která k nim asi přišla tak, že u potoka vylovila košík s nemluvnětem, ale měly normální rodinu. Zde otcovská autorita chybí velice výrazně. 