Milá redakce,
 
posílám svůj příběh. Je docela humorný, ale tehdy nám způsobil trochu zmatek mezi příbuznými a známými.
 
Vdávala jsem se, když mi bylo 22 a manželovi 32. Proto jsme se od začátku snažili o miminko. Bohužel, to nešlo, a tak jsem asi po roce začala běhat po doktorech. Nakonec nebylo zbytí a musela jsem na umělé oplodnění. Na třetí pokus se zadařilo a já konečně, po sedmi letech, otěhotněla. To bylo radosti. Ale po nějakých testech se zjistilo, že by miminko mohlo mít nějakou vývojovou vadu, a proto mě poslali na odběr plodové vody. Byly to tři týdny nervů a rozhodování, co bude, když výsledek nedopadne dobře. Nakonec dopadl výborně a my se těšili na holčičku. Když už jsem byla na té "plodovce", nechali jsme si to říct.

 
Když konečně nastal den D, byla jsem už několik dní v nemocnici kvůli přenášení, protože byla dcerka dost veliká. Vážila skoro 5 kilo a měřila 53 cm. Já věděla bezpečně, že máme dcerku a když mě vezli ze sálu, vysíleně jsem šeptala manželovi, jak je krásná. On to jen odkýval, dal mi kytku a já byla odvezena na pokoj.

 
Druhý den přišla první na návštěvu moje maminka, protože manžel a novopečený dědeček byli na chatě. Dodělávali tam ještě nějaké úpravy po přístavbě, která byla nutná, abychom se tam všichni i s mimčem vešli. Tak tedy, přišla máti, a když malou viděla, povídá: "Jéje, to je ale krásnej chlapeček". Zírala jsem na ni a ptala se, co to blábolí? Ona na to: "A co má být"? Tak jí říkám: "Vždyť je to holka, vždyť jste to všichni věděli"! Teď zase máti koukala jako blázen. Nakonec se to vysvětlilo.

 
Moje mamka i manžel volali do porodnice, jestli je mimi už na světě a tam jim nezávisle na sobě řekli, že ano a že je to kluk jako buk. Mamka se s nimi sice pokoušela trochu dohadovat, že jsem byla na "plodovce" atd., ale oni prohlásili, že tak velká být holka přece nemůže a hotovo. Manžel to vzal bez řečí. Jako skoro každej chlap si tajně přál syna.
Můj tatínek byl velice "pohotový" a hned rozeslal oznámení o narození vnoučka. Druhý den, když se to vysvětlilo, zase posílal všem změnu. Ale jelikož někteří byli také tak rychlí, jako náš děda, máme doma několik gratulací ke chlapečkovi.

 
Tím by mohla příhoda skončit, ale následovala ještě pikantní perlička na závěr.
Při nějakém krevním odběru na sesterně byla přítomna i nějaká paní doktorka a studovala můj porodopis. A proto mi to nedalo a utrousila jsem něco o těch telefonátech. Paní Dr. se na mě zvysoka podívala a povídá: "A tím jako chcete říct co?" Tak jsem jí řekla: "No chci tím říct, že mám dceru." A sestřička se hned přidala, že jo, že je to holka jako hrom a pěknej pořez. Paní Dr. se podívala do porodopisu a najednou jí začaly lézt oči z důlků, neboť v tom "lejstru" stálo jednoznačně dívčí jméno a příjmení naší dcery a ve vedlejší kolonce pohlaví: MUŽSKÉ!!!
Čili by to asi dopadlo jako u známé mojí kamarádky, které přišel takto "upravený" rodný list dítěte.

Ona pak, chudák, musela běhat po matrice a vyřizovat nový rodný list.
Dnes je dceři deset a já jí schovávám její první gratulace, které dostala coby chlapeček.
 
 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY