Dobrý den Richarde, milé Ženy-in!

Odmalička se mi líbily muži černovlasí, tmavoocí, opálenější /nikoliv snědší/ pleti, pokud možno vyššího vzrůstu a dobrého srdce. O jednoho takového jsem klopýtla. Silně uhrančivý pohled z očí do očí, výškou jen o pár centimetrů vyšší než já, krásně opálené pleti. Vlasů pomálu, zato  havraní. I když měl srdce schované, moje začalo bít.

Vzpomínám si, jak se mi dnes již můj manžel při seznamovacích procházkách občas zmínil, že ve škole byl brán jako třídní šašek, humorista. Než jsme se vzali, chodila jsem s ním tři roky, abychom se dokonale poznali a snad se jeden v druhém nespletli. Když se nám před dvaceti lety narodila dcera, a já s ní byla izolovaná na porodnici, jenom z okna jsem mu vyprávěla, jak je krásná,a co dělá. A ta radost. Od narození byla celý manžel. Tmavá, okatá, jen třetí den chytla novorozeneckou žloutenku.

Chodila jsem ji pozorovat na chodbu, když nám miminka přiváželi. Nápadně  se barvou pleti podobala ještě dvěma cikánským chlapcům. Ostatní děti byly sněhobílé, neboť patřily většinou ruským matkám tehdy tady žijících ruských vojáků - Serjožka, Sašenka…

Nevím, co do mě vjelo. Přece jsem se nemohla splést v partnerovi. Sice kdysi o Cikánech v nějaké historce mluvil, ale smál se. To nemůže být pravda. Oni mají doma tak čisto, a jsou úplně „normální" rodina. Ale mít doma Cikána, Cikáně a ještě k tomu vlastní - nikdy! Bylo toho na mě moc. Další čtyři dny se mnou nic nebylo. Když jsem se vrátila z porodnice, čekala mě doma od manžela obrovská kytice červených karafiátů a na nevinnou dceru krásná bílá kytice.

Moje makovička začala pracovat. A vida, copak by Cikán takto uvažoval? Bylo mi tehdy jednadvacet let. Naše radost byla v mém nitru narušena mým pátráním po totožnosti pravdy, což manžel ještě netušil. Asi po čtrnácti dnech, kdy dcera (narodila se v červenci) měla pleť jako čokoláda, jsem se jednoho večera zeptala: „Nepřipadá ti, že je malá nějaká moc tmavá?" Manžel seděl u stolu, četl si knihu, popíjel bylinkový čaj, a úplně v pohodě odpověděl: „To jsem ti ještě neřekl, že mám cikánskou krev? Můj děda byl Cikán."  V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal!!!

„Ty si děláš srandu? Řekni, že to není pravda?" S kamennou tváří tvrdil to samé. A po chvíli opět.

Před spaním zcela zlomená jsem nahlédla na šťastné Cikáně s nešťastně šťastnou matkou. „Miluji tě, ale přece tě nemohu mít s Cikánem, kterého také miluji?" šeptala jsem nechápavě nad postýlkou dceři. Celý ten popletený, spletený a zamotaný příběh lásky jsem zaspala, než mě malá Cikánečka probudila. Chmury a radost mě provázely, kdykoliv jsem ji vzala do náruče. Byla krásná - čertovsky krásná.

Najednou jako bych začala s touto menšinou sympatizovat. Oni to přece nejsou vůbec špatní lidé, ti Cikáni, říkala jsem si, když mi manžel dělal pomyšlení, na co jsem si jenom vzpomněla - nedělní oběd, koupání a krmení dcery, pohádky před spaním. Asi po dvou letech, kdy jsme byli u manželových rodičů, jsem u jedné odpolední kávy řekla svojí tchyni, co mi manžel kdysi řekl, a stále za tím stál. 

„On si z tebe dělá srandu. Kdeže Cikáni - ha, ha, ha," zasmála se doširoka svým milým úsměvem. Tchyně Helena je boží a nikdy nelže. Spadl mi kámen ze srdce. Kdykoliv jsme jezdily na prázdniny k manželově sestře, které je dcera nápadně podobná (a hlavně tuto cikánskou historii nezná) jí vždy, když už byla starší, říkala: „My jsme takové dve Cikánky, viď. My umíme očariť každého."

Kdyby něco o Cikánce řekla tehdy, tak bych zůstala ležet na místě jako špalek. I když jsem se nakonec ve svém manželovi nikdy víc nespletla, odpustila jsem mu nejapný žert, neboť jsem ho milovala i jako černého Cikána.

Tak to v životě chodí. Kdybych si vysnila  blonďáka s modrýma očima, možná bych se dnes nezdravila s Cikány na ulici. Pardón, Romy, v našem okolí. A že mají dětí jako máků v poli. Už z dálky na mě volají „tetó"!
Věřte, že i když se člověk v životě pekelně splete, zvykne si na všechno, a jak říkala moje babička, naučí se žít i s čertem.

Ema K.

Dobrý den, Emo.

To byl nervák, úplně jsem přestával při čtení dýchat, jaké to bylo napínavé. :) A byl bych se vsadil, že je, protože Cikáni děti milují! :) Kupodivu by ale příběh nedopadl špatně, ani kdyby skutečně Cikánem byl, hezky jste to celé napsala, díky moc! :)

Spletli jste se také někdy? Napište nám o tom na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama