Když si sama sebe představím v jakékoliv sporotvní disciplíně, od srdce se zasměji. Už od malička jsem byla líný tvor - když jsme hráli s holkama a klukama fotbal, cpala jsem se do brány, abych nemusela běhat, když jsme ve škole měli skákat přes kozu, zavázala jsem si fáčem kotník a tvrdila, jak moc mě noha bolí. Ze svého lhaní jsem se nedostala ani na 2. stupni základní školy. Tam mě pro změnu "bolely" kolena, tudíž jsem se vyhýbala běhům, dřepům a všemožným aktivitám. Na střední škole má lenost polevila. Bohužel jen při vyběhávání průkazu o mé "neschopnosti", která mi měla zaručit návštěvu Zvláštního tělocviku, kde jsme s 26letým krásným profesorem hráli basketbalového vyřazováka a já měla zaručeno, že mezi opravdovými nemocnými spolužáky budu za hvězdu.

Při přijetí na vysokou školu jsem se radovala, že utrpení s vymýšlením omluvenek a všemožných nemocí končí. Bohužel mě do reality vrátil zápis, kde jsem se dozvěděla, že je tělocvik povinný! Tak se mi naskytla možnost navštěvovat voleyball, o kterém jsem jen věděla, že se při něm používá termín "bagr", plavání, kde hrozil trapas utopení při snaze přeplavat bazén, basketball, kde bych mohla zúročit zkušenosti ze středoškolského zvláštního tělocviku nebo aerobic, kde nebudu stíhat cvičitelce během 3 minut.

Vybrala jsem si tedy aerobic. Bylo mi jasné, že při mé "skvělé" kondici nebudu stíhat sestavu, ani tempo 50leté cvičitelky. Po prvním semestru jsem tedy aerobic vzdala a přemohla jsem se k návštěvě posilovny. Tušila jsem, že výmluvy bolení nohou a jiných částí těla na mladou profesorku tělocviku a reprezentatku České republiky ve veslování platit nebudou. Zavírala jsem se tedy s kamarádkou do sprch nebo skříněk na oblečení. Bohužel se má kamarádka jednou ze skříňky nemohla dostat. Od té doby jsem posilovnu navštěvovala a účastnila se nudných hodin tělocviku. Většinou jsem se zašila do místnosti, kde se nezdržovalo moc lidí, a trpěla 45 minut, než hodina skončí.

Bohužel jsem asi před týdnem konstatovala, že bych měla začít aktivně žít, jelikož ručička váhy pomalu, ale jistě putuje na pravou stranu číselnice.

Martina

 

Milá Martino, putující ručička na váze - to znám velmi dobře. Víš, hlavně se tím nesmíš nechat rozhodit. :o)))

Díky za Tvůj příspěvek... krásný den všem přeje