Vypravte se společně s námi do země, která svou krajinou připomíná pohádku z příběhů tisíce a jedné noci, v níž voní kadidlo a kardamom a kde sultán vládne již po dvě generace. Leč byl tento sultanát až donedávna uzavřen světu, vyzpovídala jsem za vás nadšenou cestovatelku tělem i duší, Martinu Nývltovou, která v Ománu strávila čtyři měsíce svého života a na následujících řádcích se s námi podělí o své zážitky a postřehy.
Co se ti jako první vybaví, řekneme-li Omán?
Nádherná krajina a dech beroucí scenérie. Když jsem se v rámci výkonu své profese palubní stevardky vydala vstříc ománskému dobrodružství, krom pár informací, které jsem posbírala na internetu, jsem měla prakticky nulovou představu, co na mne čeká, a předně co od této země mohu očekávat já. Hned v prvních chvílích mne ovšem překvapila pohostinnost tamějších lidí, na kterou moc ráda dodnes vzpomínám.
Mohla bys ovšem nám, cestuchtivým jedincům, kteří po přečtení tohoto článku zajisté zatoužíme Omán navštívit, poradit, jak se před cestou nejlépe vybavit?
Na úvod bych předně chtěla sdělit, že Omán je zemí „západního typu“, neboť zde najdeš vše, co běžný evropský člověk ke svému komfortu potřebuje – jako například obchody s potravinami, nákupní centra s levnějšími i dražšími světovými značkami, zábavní centra s bowlingem, kina, plně vybavené lékárny, které jsou otevřené i v pozdních večerních hodinách. Je-li třeba navštívit kvůli zdravotnímu stavu i nemocniční zařízení, není čeho se bát. V Ománu jsem v rámci lékařského standardu, na který jsme v našich končinách zvyklí, neshledala nic neobvyklého. Snad nás jen může zprvu „zarazit“ fakt, že nemocnice je rozdělena na mužskou a ženskou část.
Pro ženy bych před cestou doporučovala zvolit vhodné oblečení – dlouhý rukáv a sukně, případně kalhoty a šátek, což jsem využila při návštěvě mešity a také o ramadánu, kdy se na odění dívek pohlíží poněkud striktněji. Musím též ale dodat, že Ománci jsou velmi benevolentním národem, na ulici není problematické vyrazit si v kraťasech a krátkém topu. Je pak už jen na nás, zda chceme respektovat zemi, do které přijíždíme, a projevovat jejím obyvatelům úctu – právě například volbou vhodného oděvu.
V cestovním zavazadle se též jistě neztratí obuv do hor. Bylo by totiž hříchem neudělat si nějaký ten výšlap po místních kopcích, roklích, či mezi zatopenými vádími. A co se vyřízení víza týká, to turistické návštěvníci obdrží po příletu na jedno z mezinárodních letišť (například v hlavním městě Maskatu).
A jak bys Omán hodnotila z gurmánského hlediska? Můžeme v této zemi potěšit naše chuťové buňky?
Že váháš (smích). Užívala jsem si doslova chuťové orgie. Mezi nejčastější složku ománské kuchyně patří rýže a brambory podávané s různě upraveným masem (kromě vepřového – muslimové je nejedí), hummus a dále zelenina, datle, ovoce. Výborné jsou například ovocné šťávy podávané v bistrech na ulici. Zvláštností je nápoj zvaný Lebaneh, který je obdobou kefírového mléka a jejž muslimové pijí během ramadánu, díky němu si totiž pročišťují organismus a připravují se na večeři. Během ramadánu drží muslimové přes den půst a po západu slunce se pouštějí do hodování. Jsou zde velmi oblíbené společné večery, které Ománci tráví se svými přáteli či rodinou. Osobně jsem několikrát zažila večerní grilování na pláži, které je v Ománu s velkou oblibou praktikováno a na které mám úžasné vzpomínky.
Když jsi naťukla vzpomínkovou notu, podělíš se s námi o své volnočasové ománské zážitky?
Čekala jsem, kdy tato otázka přijde (smích). Jelikož jsem po celou dobu svého pobytu předně pracovala, snažila jsem si užívat své volné chvíle na plno. Ománci jsou velmi přátelským národem, a tak jsem si za krátkou dobu vytvořila početné množství přátel. Mimo klasického opalování a koupání se v moři jsem měla možnost podniknout řadu výletů do okolí. Jedním z nejsilnějších zážitků byl pro mne výlet na nejvyšší horu Ománu – Djabal Shams (neboli Sluneční hora), která má přes 3 000 metrů, a kde jsem zažila nejúchvatnější východ slunce svého života. Zcela určitě bych všem doporučila navštívit toto místo. Dále rozhodně doporučuji navštívit hlavní město Maskat, kde se mimo jiné nachází mešita sultána Kabuse, za vidění též stojí Jebel Akhdar – vesnička, která je obydlena pradávnými arabskými kmeny Baní Rijám. Nádherné je též oázní město Nizwa, jež bylo v dřívějších dobách hlavním městem a řada jeho památek je zapsána ve světovém kulturním dědictví UNESCO.
Nejen mě, ale zcela jistě i mnohé naše čtenáře napadne, jak ses ty, samotná křehká žena, cítila v muslimské zemi?
Výborně (smích). V Ománu jsem se nesetkala s jakýmkoliv náznakem opovržlivých pohledů vůči něžnému pohlaví, naopak. Ománští muži jsou velmi kultivovaní, ohleduplní a vzdělaní. Zvláštností této země například je, že ženy mají rovné volební právo. Jedná se sice o dědičnou absolutistickou monarchii, ale poradní shromáždění je volené lidmi, mohou o něm tedy po dovršení 21 let rozhodovat všichni občané. Pravdou je, že když se procházíte po ulici, narazíte předně na muže, neboť místní ženy se obvykle zdržují v domácím prostředí, což je předně dáno tím, že muž je po sňatku povinen svou ženu finančně zabezpečit, s čímž je tedy přirozeně spjat výkon pracovní profese mimo domov.
Každý z těchto mužů však může pojmout za manželku více žen, je tomu tak?
Ano, pro ománské muže je typické, že každý z nich má tři až čtyři manželky. O každou z manželek je po sňatku povinen se postarat ve všech ohledech. Je pravda, že reálné setkání s praxí mnohoženství bylo pro mne zvláštním zážitkem, nikoliv však ne zcela nepochopitelným. V Ománu je procentuálně mnohem více mužů než žen. Ve svém důsledku jsou ženy rády, že se vdají, neboť je to pro ně mnohem výhodnější – jsou pak až do konce svého života finančně zajištěny. Jeden můj ománský přítel mi řekl velmi zajímavé přirovnání: mužské srdce je jako granátové jablko s mnoha jadérky, to ženské jako celistvá pecka z broskve. Miluji tedy všechny své ženy.
Co ty osobně, kromě výše zmiňovaného mnohoženství, považuješ za největší rozdíl mezi evropskou a arabskou mentalitou?
Mohu mluvit pouze o Ománu, neboť v ostatních arabských zemích jsem prozatím nepobyla dostatečně dlouho dobu. Dle mého názoru jsou muslimové více orientováni na rodinu, funguje mezi nimi mnohem silnější rodinná sounáležitost. Veškerý volný čas se snaží trávit společně. Též o nich můžu říci, že jsou spíše tzv. easy going – jejich životní rytmus je mnohem méně uspěchaný.
A teď z hlediska Ománců... jsou udiveni některými typickými zvyklostmi/stereotypy nás Evropanů?
Popravdě ani ne. Ománci spíše nemohou pochopit dochvilnost a uspěchaný životní rytmus „evropského člověka“. A dále možná i fakt, že náš život se řídí smlouvami a byrokratickým aparátem. Oni opravdu nemají ve zvyku vše sepisovat. Stačí jim spíše tzv. gentleman agreement – nepsaná dohoda.
Už jsme hovořili o odívání, neprozradila jsi nám však, zdali ses setkala s ománským tradičním oděvem, pokud tedy nějaký existuje?
Ano, ano. Tradiční ománský oděv se nazývá Dishdasha, jeho vzhled v nás často evokuje typickou dámskou noční košili. Bývá nejčastěji bílé barvy, můžeme se však setkat i s tmavomodrou variantou. Vévodí mu pokrývka hlavy – čepička, která se nazývá Kumma. Ománci chodí takto oblečeni především do úředních budov. Prakticky se tedy jedná o obdobu našeho společenského obleku.
Leč nerada, ale optám se: Co nějaký negativní zážitek? Byla jsi konfrontována s něčím, co by v tobě vyvolalo nepříjemný pocit?
Musím říci, že nikoliv. Omán mi zcela učaroval. Jeho obyvatelé jsou prostě a jednoduše báječní a celá tato země má mnoho co nabídnout. Jak z hlediska lidské, tak i přírodní kvality. Nejvíce jsem se musela vyrovnávat s časovou prodlevou Ománců (smích). Skutečnost se má tak, že dáte-li si s někým schůzku, počítejte minimálně s tradičním dvou až tří hodinovým zpožděním. Na toto jsem si ze začátku opravdu musela zvyknout. Ale divili byste se, jak rychle jsem se adaptovala. (Nedivili, velmi často touto tradicí vynikám též já, kovaná Středočeška – pozn. redaktorky).
Neboť se bohužel náš čas a prostor pro rozhovor určený nachýlil ke konci, dovol mi závěrem jak jinak než prozaickou cestovatelskou otázku: Kdy se do Ománu vrátíš?
Co nejdříve! Omán miluji, jelikož mi ukázal veškeré své krásy v plném rozsahu. A předně jsem poznala nekonečnou pohostinnost a vřelost místních obyvatel, která se v našich poměrech hledá velmi těžko. Nevrátit se by byl neodpustitelný hřích (smích).
Nezbývá než dodat: Bon voyage nám všem! Děkuji za rozhovor.
Nový komentář
Komentáře
gerda — #1 Po mojí kamarádce - blondýnce, v Egyptě děcka házela kameny, když šla do obchodu ve městě, kde nebyli zvyklí na turisty. Odlišnost se tam netoleruje.
Moje spolužačka z gymplu prožila v Ománu dlouhá léta, její manžel tam dostal práci jako geolog a ona tam ze začátku vychovávala svoje děti (služka tam je standard pro bílou rodinu), pak tam i učila ve škole. Byla tam spokojená.
Jestli to není všecko tím, že jako blondýnka měla všude dveře otevřené
(nemyslím tím hloupé vtipy, ale to, že byla vzácná). Je vidět, že se jí tam líbilo, ale po různých informacích z muslimských zemí bych s hodnocením počkala, až bych tam pár let prožila.