Moje kamarádka Iva je už nějaký ten pátek vdaná. S manželem Oldou mají tři děti a tvoří spokojenou rodinku, alespoň navenek. Skutečnost je trochu jiná.

Olda

Supermanžel

„Ivo, ty máš super manžela, toho ti fakt závidím,“ slýchává ze všech stran. Jen málokdo však tuší, že i ten její supermanžel má jednu velkou vadu, a to závislost. Ne na alkoholu, ne na automatech, ani na kamarádech či nedejbože na drogách, ale na své ženě Ivě.

Olda čekává Ivu u práce, nakupuje, pomáhá s úklidem, vaří... a taky u ní pořád sedí. Je jako čtvrté dítě, které se dožaduje pozornosti.

Dříve hrával alespoň fotbal, ale místní fotbalové družstvo se rozpadlo a Olda se nudí. První dvě děti už jsou z baráku a poslední, patnáctiletá Míša, má své zájmy. Olda najednou nemá po práci co dělat. Pracuje jako prodavač v elektru, v pět přijde domů, kamarádů moc nemá, nezajde si ani na pivo, protože je úplný abstinent. Veškerý volný čas tráví s Ivou, což je sice krásné, ale ona potřebuje také vypnout, být chvíli sama, zajít si někam s kamarádkami, na které už má konečně při odrostlých dětech čas. Když se někde chvilku zdrží, Olda jí nikdy žárlivé scény nedělá, Olda si jen zjistí, kde je, tiše přijde, stojí a čeká...

Když přijdete k Ivě na návštěvu, neexistuje si jen tak babsky pokecat. Olda už stojí za pět minut ve dveřích:

„Holky, o čem se bavíte? Můžu tu být s vámi?“

Ocásek

„To on je ti pořád tak v patách?“ ptám se.
„Pořád,“ odpoví Iva.

A rozpovídá se.

„Víš, dřív mi to tak nevadilo, děti byly malé, spolu jsme se o ně starali, hodně mi pomáhal, pořád bylo co dělat, ale jak jsme najednou bez nich, místo na děti se upnul na mě. Nejde se beze mě pomalu ani vyčurat. On je strašně hodný chlap, já vím, mohla bych být ráda, ale někdy mi už tou jeho neustálou přítomností fakt leze na nervy. Nejraději bych kopla, aby alespoň na týden odletěl někam daleko. Když jsem mu řekla, ať si najde nějaký koníček, třeba ať zkusí znovu fotbal, nebo něco, co ho dřív bavilo, tak mi řekne, že ho bavím jenom já. Navenek vypadáme jako dokonalý pár, po tolika letech, viď? Ale on mi nedá ani minutu oddych. Když jsem třeba ve vaně, tak už za deset minut přijde, jestli jsem v pořádku, jestli se mi něco nestalo. On mi nijak neubližuje, to ne, ale ničí mě tím, že chce být „pořád“ se mnou. Já ho mám ráda, ale někdy se to už fakt nedá vydržet.“

Oldo, prosim tě, aspoň na chvilku vypadni!

Před týdnem mi Iva volala, jestli bych zašla na kávu, že se mnou potřebuje něco probrat. I já jsem měla na srdci spoustu věcí, které bych s kamarádkou ráda probrala, celkem se mi její pozvání hodilo. Ještě jsem však ani nedosedla na pohovku a už se ve dveřích objevil Olda.

„Ahoj, co ty tady? Hned jsem u vás, holky...“

A změřil si nás obě psíma očima. Iva, možná posilněna mojí přítomností, k němu zoufale zvolala:

„Oldo, prosim tě, aspoň na chvilku vypadni!“

Fungovalo to, objevil se „až“ za hodinu.

Co byste poradili Ivě?

Čtěte také: