Nedávno vyšla sbírka fantastických novel: Tři kruté příběhy, na které se svou prací Rudovous - Vábení dračího srdce podílel náš redakční kolega Jakub D. Kočí. Přečtěte si úryvek z jeho novely...

Máte ráda beletrii, ve které se autorova fantazie rozběhne do jiných světů? Jste naladěná na sarkastickou vlnu? Potom by vás mohl zaujmout titul s názvem Tři kruté příběhy, na kterém se autorsky spolupodílel náš redakční kolega Jakub D. Kočí.

tri krute pribehyAnotace knihy

Ve Hvězdné flotile slouží čestní muži a ženy... Hyborský svět je nebezpečný, řídí se však drsným, ale spravedlivým kodexem... Fanoušci her jsou jedna velká šťastná rodina... To určitě! Milí čtenáři, je čas dospět. A zjistit, jak hodně se mohou zvrtnout zpravodajské hry s Romulany, jak vypadá souboj se třemi mocnými mágy či nakolik vám lidé doopravdy chtějí nezištně pomáhat. Tři kruté příběhy, tři dávky léku proti naivitě - uchovejte mimo dosah dětí!

Novely v této antologii...

  • Jakub D. Kočí: Rudovous - Vábení dračího srdce
  • Jan Hlávka: Vyrovnání
  • Richard Šusta: Osvícené myši

Úryvek z povídky: Rudovous - Vábení dračího srdce

...

„Pflus!“ plivl sušinka vězni do tváře, otočil se na fleku a vypadl z páchnoucí kobky.

Rudovlasý pořízek se překvapivě rychle (na to, že ho ještě před okamžikem žalářník nevybíravě seznamoval s kvalitou své obuvi) narovnal a začal pracovat na poutech. Vykroutit se nemohl, železa byla příliš těsná. Jediné, co mu zbývalo, byla hrubá síla - a to nebyl problém. Na vlhkých kamenech stropu se srážely kapky vody a padaly do několika kalužin, pomalu se vsakujících do spár mezi popraskanými dlaždicemi. To jejich monotónní bubnování už lezlo Walhelmovi, tak se svalnatý vězeň jmenoval, na nervy. Nehodlal strávit v nepohodlném a špinavém vězení dobu delší, než bylo nezbytně nutné. Poté, co rozrazil okovy, které mu svíraly zápěstí, švihem o kámen čnící ze zdi, bylo jen dílem okamžiku, než si roztáhl pouta na nohou.

„Pche! A pak že se do téhle pevnosti nikdo nedostane!“ ušklíbl se. Před očima se mu promítla scénka z hlavního náměstí... Nahastrošil se jako trhan, on, Walhelm! Převrhl pár stánků, z veřejné maštale vypustil koně a nahlas se obul do Jetrikových kouzel. Ti hlupáci ho pak odvlekli přímo do hradního podzemí... Díky, Jetriku, máš vážně dobře vycvičené biřice! Teď se konečně uvidí, jak dobře si střežíš Dračí srdce, ty shemitský ďáble a šibale! Seberu ti ten tvůj mocný klenot a uvidíme, jestli se i nadále budeš ve své zemi těšit nezměrné úctě! Jestli budeš dál ovládat krále... Cha! Spousta dobrých důvodů, pokořit tě. „Pche!“ odplivl si divous Walhelm.

Rámus a skřípění, jak Walhelm likvidoval pouta, přivolaly vyschlého žalářníka zpátky. Ten trouba! Místo aby zavolal pomoc, vlezl dovnitř a pokusil se Walhelma spráskat bičem. Blbec! Ne že by to s bičem neuměl, to zase jo, ale nevzal do zaječích, ani když Walhelm dvakrát bezpečně uhnul s lehkostí pohybů šelmy, která v něm vyrostla díky drsnému severskému původu a letům strávených v horách rodného Vanaheimu.

Sušinka rozzuřeně vykřikl cosi nesrozumitelného a začal kolem sebe šlehat a práskat hlava nehlava.

Walhelm ani nečekal, až se unaví. Vyrval ze zdi zničené okovy a mrštil jimi přímo po žalářníkově hlavě. Bylo to až příliš snadné: hubeňour se lekl, bičem švihl pod vlastní nohy a jeho dlouhé smyčky se mu pevně omotaly kolem kolen. A tak se žalářník rázem ocitl rozplácnutý na zemi, nádavkem s řádnou modřinou na tváři po okovech a s jelitem na stehně.

„Takže!“ klekl mu na hrudník celou svou vahou obrovitý Vaniřan. Ozval se typický zvuk lámaných žeber a žalářník těžce zaúpěl. „Tohle,“ pokračoval nevzrušeně Walhelm, jako by si právě klekal k pikniku do trávy, „máš za ty facky!“ a přiklekl na další žebra. „A tohle za kopance!“ vstal a rozpřáhl se nohou proti bezmocně dodělávajícímu muži. Výkop to by bravurní! Hlava bývalého žalářníka by opsala slušný oblouk, ale zadržela ji pevná vazba krčních svalů. Lebeň se roztříštila a na Walhelmových sandálech ulpěla kluzká rudošedá hmota. Moc jí v puklé dutině nebylo.

„Fuj, to je hnus!“ otřel si Walhelm pozůstatky žalářníkovy inteligence o jeho pozůstatky tělesné. Potom sebral ze země povalující se zbraně. „Bič a dýka? Hm, meč to není, ale což! Určitě se tu někde bude taky nějaký povalovat,“ mumlal, když dýku znalecky těžkal a prohlížel - byla to dobrá zbraň z několikrát kalené oceli, možná až příliš dobrá na řadového gardistu. Její čepel byla silná a leskla se do modra, jílec padl do dlaně jako ulitý a povrch měl upravený přesně tak, aby dýka při hodu nevyklouzla příliš brzy z ruky. Ne, to určitě nebyla běžná výbava - tenhle žalářník musel mít pro zbraně slabost, nebo k dýce přišel nějakou šťastnou náhodou. Jak tak Walhelm žalářníka odhadoval, byla to spíš ta náhoda.

II. Meč

Meč se povaloval kousek dál. Konkrétně dočasně sídlil v pochvě u boku jednoho z dalších dvou strážných, na které cestou z podzemní cely Vaniřan narazil.
...

SOUTĚŽ

Vyhrajte antologii Tři kruté příběhy, stačí kliknout na odkaz níže a zodpovědět jednu lehkou otázku...

Knihu vydalo nakladatelství Epocha jako 67. svazek edice Pevnost. Zakoupit si ji můžete v knihkupectvích, anebo na internetu, například na stránkách nakladatelství Epocha zde: Tři kruté příběhy.

Kam dál?

Reklama