Létat je hrozně fajn,

ale jen pokud máte přímé lety.
Pokud je mezipřistání a neznáte řeč, pak je to problém. Při své cestě do Victorie s mezipřistáním v Bangkoku jsem zažila horké chvíle. Letěla jsem na Silvestra, v Thajsku bylo mezipřistání. Cestující se rozdělili na tranzit a ty, kteří pokračovali do Melbourne a Sydney.
Tenkrát, před 10 lety, se jednalo o můj první mezikontinetální let. Žádné zkušenosti a také jsem byla úplně sama, neletěl ani jeden Čech. Prostě mě to někam „vyplivlo“… bloumala jsem po hale, nikde žádní cestující, chytila jsem paniku s myšlenkou, že mi letadlo uletí.
Začala jsem panicky hledat letecké společnosti, které by mě mohly navigovat směrem k odletu. Chatrnou angličtinou se mi podařilo domluvit, našla jsem letadlo, nastoupila a letělo se. Opravdu snad čekali jenom na mě. Takže zde byla vstřícnost a pochopení pro cizince.

Ovšem za 5 let jsem si to zopakovala a zde to bylo horší. Vracela jsem se z Melbourne od přátel, napakovaná všelijakými dárky a blbinami pro rodinu. U odbavení mi zjistili, že mám 3 kila navíc. Zřízenec však byl solidní, mávl rukou s tím, že jsem hubená, a zavazadla pustil do úložných prostor. Stojím ve frontě k nástupu do letadla, mám příruční kabelku, kameru a cestovní tašku s dárky.
Najednou na mě personální pracovnice kýve, abych vystoupila z fronty. Pochopila jsem, že se jí cestovní kabela nelíbí, neboť v jejich očích byla veliká. Snažila jsem se jí vysvětlit a ukázat, že tam mám dárky, které by se mohly rozbít, ale byla neoblomná. Na váhu to bylo dobré, ale rozměrově se jí to nelíbilo. No tak ano, prý nalepí známku „pozor sklo“ a nic se nemůže stát.
Vůbec jsem si v tom zmatku neuvědomila, že tam mám i české peníze, pro dceru japonské hodinky a ostatní vlastně byly kýčoviny (opravdu jsem byla v přesvědčení, že si tu tašku pohlídám).

V Praze čekám na svá zavazadla. Přišla jako poslední, kufr OK, cestovní taška… kouknu do ní, nic rozbitého nebylo. Vyjdu z haly a ejhle, rozbitý postranní zip, peníze v háji, dceřiny hodinky také. Měla jsem vztek. Reklamace mi nebyla uznaná, neboť jsem opustila prostory letiště.
Kdo mi to ukradl??? Je to jasné – v Praze. Co by dělali v Koala-Lumpur s českými 2 000,-. A tak jsem musela volat po známých, aby mi půjčili na cestu domů. Ještě že jsem měla mobil, ale zkušenosti s Ruzyní jsou hrozné.
A tak přeji všem cestujícím, aby se jim nic podobného nestalo a vůbec už ne „na domácí hroudě“!

Přeji všem pěkný den.
Pastel.ka.

Díky za zajímavé vyprávění! To je zvláštní, jak si před těmi letištními úředníky člověk připadá bezmocný, viďte. Nebojím se policistů a myslím, že už jsem si od revoluce stihla vypěstovat přiměřené sebevědomí občana svobodné demokratické země; na letišti se ale vždycky cítím tááákhle malinká. Oni prostě můžou všechno; rozhodujou o tom, co si s sebou vezmete nebo nevezmete, a jestli vůbec odletíte. Pak si třeba můžete stěžovat, ale v dané chvíli nic nenaděláte.